Toxic // j.d.b // cz translate

36

O pět let později 

"Ano, zrovna jsem na cestě domů, Hanno. Ne, nedávej jim ty sušenky, potom nebudou jíst večeři. Jo, dobře, uvidíme se doma." Následně jsem zavěsila, mezitím co jsem rychlou chůzí prchala chodbou. Byla to má chůva - vlastně Hannah bydlela naproti našeho domu a s její matkou Lisou jsme si byly hodně blízké a tak jí povolila, aby přijala práci jako moje chůva. 

Byla to hodná holka. Dělala svou práci opravdu dobře, někdy přinesla holkám i proslulé čokoládové sušenky od její mámy - holky je tak moc milovaly. Někdy jsem jí dávala i nějaké peníze navíc, které si šetřila na školné na vysokou. 

"Pěkný víkend, Kenny." Jeden z mých kolegů mi zamával na rozloučenou, když procházel kolem mé kanceláře. 

"Tobě taky," odpověděla jsem, mezitím co jsem bezmyšlenkovitě házela věci do tašky. 

Od té doby, co se holky narodily, jsem pracovala jako editor v kanceláři. Plat byl dostačující, abych uživila sebe i holky, kolegové a pracovní prostředí bylo skvělé, nemluvě o šéfovi, Mr. Lee, velkorysý muž, který nám jako svým zaměstnancům dával měsíčně dost velké prémie. Pracovní doba taky nebyla příliš dlouhá, takže jsem stále měla docela dost času vidět moje holky a hrát si s nimi. 

"Jsem doma!" Zakřičela jsem, zavřela za sebou dveře a klíče hodila na komodu. 

"Mami!" Jedna z mých holčiček zakřičela z obýváku a okamžitě přiběhla k vchodovým dveřím. 

"Ahoj, zlatíčko." Amara mě okamžitě silně objala okolo nohou a nechtěla mě pustit. "Jak ses měla?" Následně ke mě vzhlédla svýma krásnýma světle oříškově hnědýma očima - přesně jako její otec. Někdy mě ty oči rozesmutněly a zesilovaly mojí touhou po něm. 

"Maminko!" A tady máme tu druhou. Yaz přiběhla svýma drobnýma nožkama a okamžitě zaútočila na mou druhou nohu. "Hannah přinesla sušenky, mami," podívala se na mě - Yaz měla moje tmavě hnědé oči, mezitím co Amara světlé po otci. "A jsou výborné!" Vykřikla. 

"Oh," vytřeštila jsem oči šokovaná z toho, že si dala sušenky před večeří. "Ale snědla jsi večeři, baby girl?" 

Obě se na sebe podívaly a začaly se nekontrolovatelně chichotat. "Shh, mami, nemůžeme Hanně říct, že jsme si vzaly sušenku, dobře?" Amara nahodila svůj roztomilý šeptavý hlásek, která mě rozesmál místo toho, abych byla naštvaná. 

"Fajn, ale stejně si musíte sníst večeři, dobře?" 

Poslední roky jsem to byla jen já a holky. Z Amary a Yazzy vyrostly chichotavé a šťastné holčičky. Ani jedna neuměla zlobit, i přesto, že jim byly tři, což někteří pokládají za hrozný věk. Obě moje holky se jen málokdy vztekaly, možná jen, když byly rozmrzelé, protože se nevyspaly nebo nedostaly včas svou flaštičku, ale většinou to byl jen brekot nebo skuhrání. 

Kromě toho všeho obě moc rády brebentily, obzvlášť Yazzy. Dokázala nekonečně mluvit o čemkoliv, jako o imaginárních kamarádech, oblíbených barvách, oblíbené Disney princezně, někdy o tom, jak milovala moje vlasy, o své sestře a tak dál. Obě taky začaly chodit do školy, a že tam chodily rády, díky tomu, že tam bylo hodně hraček, houpačky a velké pískoviště. Kdo by neměl rád pískoviště, že? 

A samozřejmě jako ostatní děti, ani jedna neuměla usnout bez pohádky na dobrou noc nebo dokonce bez třech. Na rozdíl od ostatních rodičů jsem si užívala naše chvíle před spaním. Někdy jsme jen tak seděly v sedacím pytli s pohádkovými knihami nebo jsme jen poslouchaly nekonečné příběhy od Yazzy do té doby, dokud neusnuly nebo jsme dokonce spaly společně v jejich posteli se mnou uprostřed, obě svírajíc mé ruce.