Toxic // j.d.b // cz translate

31

"J-jsem těhotná," přiznala jsem s pohledem sklopeným k podlaze.

"Ty vole," Kelsey vydechla - už jsem mohla vidět její bříško, které vystupovalo skrze tričko. "Jak reagoval?" Zeptala se. Pokrčila jsem rameny, vlastně jsem ani nevěděla, jak se Justin ohledně toho cítil. "Co? Ty jsi mu to neřekla?"

Rychle jsem pokroutila hlavou. "Ne, ř-řekla, ale-"

Tu noc, kdy jsem mu řekla, že jsem těhotná, moc nemluvil. Nejspíše byl touhle novinkou až do teď dost překvapený - už to jsou tři dny a on toto téma ještě stále nevytáhl. Držel to pod povrchem, nedával najevo, jak se cítí.

Ale to byl prostě celý Justin. Znala jsem ho až moc dobře a nerad dával otevřeně najevo, jak se cítí. To byl další důvod, proč si vybral alkohol jako jeho útěk z reality. Myslel si, že realita je až příliš krutá a zdrcující a  on s tím nemohl nic udělat. Chudáček, musel toho tolik snášet.

"Kenny, musíš se ho zepat znovu." Vzhlédla jsem k jejímu obličeji. Kelsey byla naprosto nádherná a je to šílené, jak sestra dokáže být tak krásná. Měla uklidňující světle modré oči po matce, mezitím co ty mé byly tmavě hnědé zděděné po otci. Její rty ve tvaru srdce, které byly jako by perfektně vytesané, nesly ten nakažlivý smích a úsměv, vytvářely dolíčky pokaždé, kdy se zasmála nebo jen jednoduše zazubila.

Poškrábala jsem se na krku, povzdychujíc a jazykem si oblizujíc své suché rty. "Proč?" Zeptala jsem se téměř zoufale.

"Protože to potřebuješ vědět, máš právo to vědět," řekla Kelsey, mezitím co si hladila bříško. "Plánuješ si to nechat nebo-"

"Samozřejmě, že si to nechám! Proč bych se toho měla chtít zbavit?" Naklonila jsem se dopředu, lokty se opírajíc o kolena. "Nehodlám jít na potrat."

Kelsey se jednoduše usmála, ukazujíc své dolíčky na obou stranách vždy červenajících se tváří pokrytých malými pihami. "Dobře děláš, Ken. Zamilovala sis to dítě, to udělá všechno mnohem snazším,"

"Jak?" Roztržitě jsem se zeptala.

"Zlato, miluješ to dítě, viď? Budeš silná, ať se děje co se děje, abys ho ochránila a pokud něco půjde dolů vodou, nevzdáš se. Budeš bojovat jak jen dokážeš, abys své dítě udržela v bezpečí a milované. Máte jeden druhého a to vás přiměje vytrvat,"

"Mluvíš, jako by se mělo stát něco špatného," nemohla jsem se ubránit posměchu. "Budeme v pohodě, Kels."

"Vždycky říkáš, že budeš v pohodě, ale jsi opravdu v pohodě?"

Měla pravdu. Až do teď jsem se necítila vůbec v pořádku.

"Přestaň všechno malovat tak růžově, Kenny. Už to není v dobré, už to není sladké. Ty s Justinem už nejste sladcí,"

"Snaží se přestat, Kelsey. Opravdu se snaží. S pitím přestal už před třemi měsíci. Mění se, moc mu věřím a vím, že se změní, vím, že to dokáže," ubezpečovala jsem spíše samu sebe.

"Vidíš? Zase vidíš růžově to, že tvůj přítel je-"

"Můj snoubenec," opravila jsem ji a zároveň vytáhla novinky o zasnoubení. "Požádal mě o ruku a já řekla ano."

Kelsey vypadala naprosto bez dechu. Obě oči měla vytřeštěné, čelist se téměř dotkla podlahy. "Baby, jsem tak šťastná za tebe," konečně promluvila. "Kdy?"

"Před třemi čtyřmi měsíci."

"Opravdu jsem šťastná za tebe, ale zlato, musíš se připravit na nejhorší, dobře? Neříkám, že jě něco špatně, to ne, teď nevidím nic špatného. Možná máš pravdu, možná se mění, ale stále musíme doufat v to nejlepší a být připraveni na ten nejhorší scénář vůbec. Potřebuju, abys byla dostatečně silná sebrat ty kousky a dát se dohromady pro to dítě, kdyby tě znovu zlomil. Jsem tady a budu tady, kdybys potřebovala připomenout, jak silná jsi a čeho jsi schopná. Miluju tě, dobře?"

Přikývla jsem a cítila, jak se mi převrátil žaludek při myšlence, že by mě Justin znovu zlomil. "Neviděla už jsem to růžově, Kels. Taky jsem unavená, otrávená z toho lhaní všem okolo jen kvůli němu. Skoro jsem s ním skončila, ale je tady on nebo ona," lehce jsem si pohladila bříško. "Už se nemůžu vzdát," zakousla jsem se do spodního rtu. "A nelituju toho. To dítě není chyba. Moje dítě je požehnání a ukážu každému včetně Justina, že se ho za žádnou cenu nevzdám."

Říkala jsem pravdu. I když se Justin rozhodne mě a to dítě opustit, poděkuju mu za toho nádherného andílka, kterého mi nechal a já se budu snažit ze všech sil být silná pro sebe a pro miminko, kdyby se stalo něco zlého.

***

Rozsvítila jsem světla v našem bytě, kachličky byly chladné z toho podzimního vánku. Nechala jsem si na sobě ponožky, když jsem vešla - mé nohy ten chlad nedokázaly unést. Podívala jsem se do obýváku a viděla Justina ke mě otočeného zády, jeho bunda ležela vedle něj na pohovce.

"Hey," přešla jsem k němu blíž. "Proč jsi nechal zhasnuto?"

Ticho.

Svraštila jsem obočí a přešla ještě blíž. Ztěžka jsem vzdychla a potichu zanadávala, když jsem ho našla opilého s lahví alkoholu na konferenčím stolku. "Justine, já už takhle dál nemůžu,"

"Kenny," jeho hlas byl stále jemný, jakoby ani nebyl opilý, jakoby pod jeho kůží volně neproudila vodka nebo jiný alkohol. Začal vzlykat, vypustil třaslavý vzdech a tvář si zakryl oběmi dlaněmi. "Omlouvám se,"

"Zlato," dřepla jsem si k němu, konejšivě jsem hladila hřbet jeho dlaní, snažíc se zabránit těm nešťastným vzlykům. "Co se stalo?"

"J-já, Kenny," jen nepřestával volat mé jméno. "Ne, prosím, neopouštěj mě," ta bolest v jeho hlase způsobovala bolest i mně. Ty výčitky v jeho hlase mě naprosto zlomily a roztrhaly.

"Jsem tady." Držela jsem jeho hlavu u své hrudi, nechávajíc vsáknout všeo jeho utrpení do mého trika. "Jsem tady, zlatíčko."

Obě své ruce měl pevně obmotané okolo mého pasu, potom se odtáhl, takže jsem mohla vidět jeho červené opuchlé oči a obličej. "Kenny, omlouvám se."

"Shh," palci jsem setřela jeho slzy a na čelo mu věnovala letmý polibek. "Jsem tady." Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla takhle brečet a takhle zoufalého, když byl opilý, místo toho, aby byl takový, jako je normálně, když je opilý. "Řekneš mi, co se děje, baby?" Zeptala jsem se ho znovu.

Sesedl z gauče a posadil si mě do klína, takže mě teď kolébal, mezitím co měl hlavou zabořenou v mém rameni. "J-já si nemyslím, že m-můžu být dobrý o-otec, Kenny." Vzlykal. Mé sdrce okamžitě kleslo z jeho slov. "Bože, nechci všechno pokazit! Tak hrozně moc to dítě chci, tak moc ho chci, ale jsem až příliš v prdeli na to být otec!"

Hladila jsem ho po zádech, utěšuíc ho a tu a tam šeptajíc 'jsem tady', 'je to v pořádku' do jeho ucha. Jen mě pevně držel, žádný prostor mezi námi, nepřestávajíc brečet a vzlykat. "Vím, že budeš dobrý otec, baby." Přesvědčovala jsem spíše sebe. "Vím, že to zvládneš,"

"Nezvládnu, Ken. To je to, proč jsem vyváděl, když jsem si předtím myslel, že jsi těhotná." Jeho pláč téměř zmizel. "Sama víš, že mám problémy. Omlouvám se,"

"Nemusíš se omlouvat," řekla jsem. "To, že máš problémy, neznamená, že nebudeš milovat a chránit tohle dítě, správně?"

"Naše dítě." Opravil mě a dal důraz na slovo naše. Zachichotala jsem se a přikývla.

"Správně, naše dítě."

"Mám strach. Nechci tobě nebo tomu dítěti ublížit. Už teď ho miluju," řekl, ale vyznělo to spíše jako mumlání díky tomu, že už nejspíše pomalu střízlivěl. "Chci být pro to dítě perfektní otec. Nechci být jako mů táta,"

"Nemusíš mít strach, zlato," nepřestávala jsem ho hladit po zádech. "Slibuju ti, že budeš dobrý otec." Ujišťovala jsem ho. "Ale nic jako perfektní otec neexistuje. Jsi dobrý a to stačí,"

"Neee, já chci být perfektní otec," začal mumlat. "A proč si to myslíš?" Zeptal se roztržitě.

"Vím to,"

***