Toxic // j.d.b // cz translate

26

Ve spěchu jsem si balila věci, mezitím co mi nekontrolovatelně po tvářích stále tekly slzy. Všechna ta bolest a vztek byla až moc na to, aby se to dalo unést. Sbalila jsem jen pár věcí a rozhodla se zbytek vzít až se všechno mezi námi uklidní. Samozřejmě to bude chtít nějaký čas.

Vlastně mi zbytek mých věcí byl úplně fuk, jen už jsem chtěla z toho živoucího pekla být pryč co nejdříve a hnout se ve svém životě dál. Justin mi nestál za to bojovat a já jsem tu jednoduchou matematiku konečně vyřešila.

Ublížil mi, byť mě i přesto dělal milovanou a chtěnou. Jeho láska byla upřímná a opravdová, stejně tak jako moje. Teď to bylo naprosto jasné - místo mě by se stejně rozhodl pro alkohol. Tak proč se vůbec obtěžovat? Nechtěl, abych o nás bojovala, tak proč bych se měla tak usilovně snažit?

Setřela jsem si slzy a na chvíli se posadila, tlumíc to napětí. Nekolikrát jsem se zhluboka nadechla, mezitím co jsem si lehce masírovala spánky. Plácla jsem svým tělem na pohdlnou matraci a za méně než minutu spánek pohltil mé tělo.

***

Z hlubokého odpočinku mě probudilo klepání na dveře. Pomalu jsem vstala a protřela si své opuchlé oči, mezitím co jsem kráčela k domovním dveřím. Když jsem je otevřela, stáli tam dva muži v úhledných uniformách.

"Dobrý večer, slečno," Promluvil jeden z nich. "Jsem detektiv Stokes a tohle je můj kolega detektiv Sanders. Bydlí tady pan Bieber?" Naprázdno jsem polkla, mé srdce začalo bít rychleji než normálně. Co se sakra dělo? Proč tady byli dva policisté? Byl v pořádku? Byl zatčený nebo snad ve vězení? Tyto otázky zaplavily mou mysl a zneklidňovaly mně.

Přikývla jsem. "Ano, ano. Můžu vám s něčím pomoct, pane?" Zeptala jsem se.

"Um, jaké je vaše jméno, slečno?" Zeptal se ten mladší.

"Kenny, Kenny Meyers. O co jde?"

Oba dva si věnovali rychlé pohledy předtím, než detektiv Stokes opět promluvil. "Pan Bieber měl autonehodu. Teď je v nemocnici, kde ho stále operují. Ale nemějte obavy, jeho zranění nejsou příliš vážná, ale jeho auto je úplně zničené,"

Snažila jsem se co nejvíce zadržet slzy, ale přece si našly cestu. "Co se stalo?" Zachraptěla jsem.

"Věříme, že řídil pod vlivem alkoholu, ale stále musíme udělat nějaké krevní testy, abychom si byli jisti," Přikývla jsem, objímajíc své tělo oběma rukama. Z mých očí stále nedobrovolně tekly slzy. 

"Potřebujete odvoz, slečno Meyers?"

***

Tvář jsem si zabořila do dlaní, modlíc se. Sotva jsem se sem dostala, sestra mi řekla, abych počkala, než skončí operace a už to byly skoro tři hodiny, co jsem tady.

Nemocnice pro mě byly vždy hodně emotivní. Něco tady mi bylo nepříjemné - možná ta vůně nebo možná celobílé prostředí. Nicméně, neměla jsem ráda nemocnice všeobecně.

Pamatuju si, když mi bylo devět nebo deset, přišla jsem do nemocnice na preventivní prohlídku a vybrečela jsem si oči, protože jsem se bála doktorských plášťů.

Můj táta mi dal facku přímo před doktorem, aby mě umlčel a to byl ten nejtrapnější moment v mém životě - možná tato vzpomínka způsobila můj odpor k nemocnicím.

"Přibuzní pana Biebera?" Z místnosti vyšel doktor a já jsem se okamžitě postavila. "Ah, slečna. A vy jste-?"

"Jsem jeho snoubenka. Jak mu je? Je v pořádku? Můžu ho vidět?"

Na tváří doktora se objevil uklidňující úsměv.

"Slečno, nemějte strach. Je v pořádku. Měl jen zlomenou ruku a nohu. Nicméně, udeřil se do hlavy, ne příliš moc, ale jeho nos je zlomený. Operace proběhla v pořádku. Nejspíše je stále otřesený a ospalý z anestesie, ale i přesto ho smíte vidět,"

"Pane Bože, moc vám děkuju. Děkuju,"

Opatrně jsem otevřela dveře a okamžitě našla mého Justina, jak tam leží. Jeho oči byly zavřené a na ruce a noze měl sádru. Nohu měl položenou na polštáři a jeho nos byl oblepený náplastí. "Hey, baby. Jsem tady." Přešla jsem blíže k jeho posteli.

Jeho oči se zamrkáním otevřely a když mě uviděl, na jeho nádherné tváři se objevil slabý úsměv. "Baby girl," Zachraptěl.

"Ano, jsem tady." Vzala jsem jeho ruku a palcem ho po ní hladila. "Jsem tady. Cítíš se dobře?" Přikývl, jeho oči byly znovu zavřené. Na jeho ruce bylo hned několik říznutí, ale ne příliš vážných.

"Omlouvám se," Zamrmlal. "Za to, co jsem řekl."

Povzdechla jsem si, vzpomínajíc na dnešní ranní hádku. Řekl spoustu hnusných věcí, ale vidět ho takhle, mer primelor chtít zůstat, místo abych odešla.

"To je v pořádku. Jsem pořád tady, neměj strach." Políbila jsem ho na hřbet ruky.

Těžce si povzdychl. "Neodcházej, prosím zůstaň."

"Zůstanu,"

*** 

Mám otázku: Baví vás to stále číst? Nebo bych měla začít překládat ještě něco jiného, popřípadě nějaké návrhy?

Každopádně už se pomalu blížíme k vyvrcholení!

Moc vám děkuju za všechny votes i komentáře, moc to pro mě znamená.