Toxic // j.d.b // cz translate

30

Neustále jsem si opakovala co se dělo, když si Justin myslel, že jsem těhotná. Překročil meze a já jsem nevinila. Byla to má chyba, že jsem ho nechala, aby na mě opakovaně položil ruku. Byla jsem zlomená psychicky i fyzicky. Ale ani tam láska nevyprchala, když jsem tady pro Justina stále byla, čekající až se úplně vyléčí ze svých návyků.

Přiznávám, že to nebylo jednoduché. Prakticky, bylo to vyčerpávající a únavné. Musela jsem ho tu a tam napomínat a dávat na něj pozor pokaždé, když přišel domů s lahví alkoholu v ruce a okamžitě směřoval do kredence. Neustále jsem mu musela říkat, aby to s pitím nepřeháněl kdykoliv byl venku se svými přáteli, a překvapivě už potom tak moc nepil.

Mohla bych říct, že se nás život o něco zlepšil. Hádali jsme se kvůli hloupostem, ale nakonec jsme si to jen vyříkali a on nikdy nezvýšil hlas natož aby mě nějak uhodil nebo mi dal facku.

Ale teď, když jsem byla doopravdy těhotná, jak to dopadne?

Bála jsem se mu to říct ne proto, že bych se bála, že ho zklamu, ale proto, že by se všechno mohlo vrátit na první metu. Věděla jsem, že nemohl být moc pod tlakem, jinak by ty sžíravé pocity spláchl pitím, a proto jsem na něj byla pyšná, když jsem věděla, že se snažil tyto situace zvládat bez alkoholu a celkově přestat s pitím úplně. A proto jsem mu to nechtěla říct, bála jsem se, že mu to všechno zničím.

Nemohla jsem to dopustit. Milovala jsem ho a nechtěla jsem to pokazit jemu, nám.

Rozhodl se dnes nejít do práce. Naléhal, že chtěl jen ležet v posteli zachumlaný v peřinách objímat se a líbat se. A to bylo přesně to, co jsme zrovna teď dělali. Nevylezli jsme z postele od osmi ráno a teď bylo skoro deset a my byli stále na tom stejném místě ve stejné pozici.

Své ruce měl okolo mě, mezitím co jeho dech narážel na vrchol mé hlavy. Opravdu jsem si tento moment užívala ale sakra, má mysl nedokázala zůstat v klidu. Konejšivě hladil má záda, což mě uspávalo.

 Šeptal 'miluju tě' a další sladká slova do mého ucha, dávajíc polibky na můj spánek a linii vlasů. Byl tak roztomilý a jemný, jeho tělo pod přikývkou vyzařovalo teplo a bylo to uklidňující.

"Baby girl," řekl, jeho líce přitisknuté na mých vlasech. Jen jsem zabručela, nechtěla jsem moc mluvit a nejspíše jsem byla až moc zaneprázdněná svými myšlenkami. "Co se stalo?" Nezeptal se napřímo, ale já jsem přesně věděla, co myslí.

Vydechla jsem nosem a naše těla jsem k sobě natiskla ještě blíže, mezi námi už nebyl žádný volný prostor. "Teď o tom nechci mluvit,"

"Jsi nemocná, lásko?" Mohla jsem slyšet a cítit strach spolu se znepokojením, když mluvil.

Pokroutila jsem hlavou, poslouchajíc jeho uklidňující tlukot srdce, i přestože už nebyl tak stabilní jako před několika minutami, než znovu vytáhl toto téma. "Ne," odpověděla jsem krátce.

"Tak co se stalo?" Zeptal se znovu. "Kenny," odsunul se, prolomujíc to pěkné a pohodlné mazlení, takže jsme teď seděli a čelili tomu druhému. Obě mé dlaně svíral těmi svými a na mých kloubech zanechal letmý polibek. "Věříš mi?" Přikývla jsem, mé srdce touto otázkou kleslo.

Samozřejmě, že ano. Věřila jsem mu úplně ve všem.

Neměla jsem odvahu vrátit mu jeho pohled, nedokázala jsem se podívat do těch vřelých milujících očí. Nemohla jsem ho nechat rozbít mé zdi a říct mu všechno, co jsem držela v tajnosti, protože tyhle oči by nebraly ne jako odpověď. Bylo těžké říct ne těm nádherným očím.

"Kenny, můžeš mi všechno říct," unaveně si povzdechl - mohla jsem si být jistá, že byl unavený z přesvědčování mě. "Co je špatně, babe?"

"Já nemůžu," vydechla jsem, vytrhla jsem své dlaně z těch Justinových a přešla si jimi po tváři. "Nemůžu." Pokroutila jsem hlavou tentokrát s trochou odvahy podívat se na něj. Jeho oči byly plné emocí, které jsem nedokázala rozluštit, jeho rudé rty zkřivené, husté obočí svraštěné dohromady, jeho čelist se několikrát zatnula.

"Zlato, ty víš, že tě do ničeho tlačit nebudu ale prosím, nedokážu tě vidět takhle. Neustále vypadáš zamyšleně, vždycky jsi ponořená ve svých myšlenkách, jsi tak daleko a já na tebe nedosáhnu. Co je to, Ken?" Jeho hlas se začal třást, jeho líce zrudly a brada se mu třásla.

"Nic není špatně, babe," byla to pravda - to dítě nebyla chyba. "Jen si teď v poslední době procházím určitými věcmi,"

"Jakými věcmi?" Jeho hlas byl jemný téměř jako šepot, ale i přesto slyšitelný, jelikož jsme tady byli jen my dva v toto příjemně chladné ráno.

Sklopila jsem hlavu a v mých očích se začaly tvořit slzy. Opravdu jsem mu chtěla všechno říct, ale až příliš jsem se bála. Byla jsem zbabělec. "J-Justine," jediné čemu se podařilo vyklouznout z mých úst bylo jeho jméno.

Přisunul se blíže ke mě, vzal mě do obou svých rukou a držel mě, takže do mého nosu udeřila jeho známá vůně, která byla uklidňující a vždy mi připomínala, kam patřím. "Jsem tady, baby girl. Nenechám tě v tom samotnou, vždy se budeš mít o koho opřít, jsem tady,"

Svírala jsem jeho mikinu, cítila jsem se naprosto zničená. Uvědomila jsem si a věděla jsem, že by tady nebyl, kdybych mu to řekla. Věděla jsem a naprosto chápala, že to řekl jen proto, aby mě utěšil. Tiše jsem plakala, slzy tekly divoce po mé tváři, vytvářejíc mokrý flek na jeho mikině. Nesnášela jsem brečet před lidmi, dělalo mě to slabou a ubohou.

Nadzvedl mi bradu, abych se setkala s jeho ublíženýma očima. Palcem setřel slzy z mých tváří a na několik málo sekund jsem ztratila trpělivost.

"Justine, jsem těhotná." Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel, jelikož jsem to řekla tiše, skoro jako bych nechtěla, aby to slyšel, ale zároveň jsem chtěla, aby to věděl.

"Kenny," vydechl, jemně svými dlaněmi přecházel po mých vlasech. "Proč by ses bála mi tohle říct?" Mohla jsem vidět náznak štěstí v jeho tváři, ale zklamání dominovalo jeho pocitům.

"Omlouvám se, j-jen jsem si myslela, že se na mě naštveš, díky tomu co jsi-"

"Zlato, to bylo před několika měsíci. Teď se opravdu snažím zlepšit jen pro tebe a doufejme, že i pro to malé," usmál se, mezitím co hladil mé bříško. Potom spojil naše rty dohromady a pevně si obmotal ruce okolo mých ramen.

"Omlouvám se,"

"Nezlobíš se?" Zeptala jsem se opatrně. Chytil mou tvář do dlaní a políbil mě na špičku nosu.

"Proč bych měl, andílku?"

***