Toxic // j.d.b // cz translate

34

Hrála jsem si s prstýnkem, který stále nádherně obepínal můj prst, mezitím co jsem z balkónu hleděla na město. Seděla jsem tam obklopená tlumenou podvečerní oblohou, sledujíc naplno žijící město. Stalo se to mým novým návykem a plně jsem si to užívala. Někdy bych tady jen seděla, poslouchala houkání sirén, jiné další nesnesitelné zvuky z ulic nebo bych jen poslouchala hudbu, která by zaměstnala mou hlavu. 

Těžce jsem vzdychla, mé bříško už vykukovalo zpod mého trička chvástajíc se jím nebo jí. Ještě stále jsem se doktora nezeptala na pohlaví, protože jsem tenhle měsíc neměla kontrolu. Doktor mě informoval, že na příští kontrole bychom zjistili pohlaví, z čehož jsem byla nadšená. 

Hladila jsem si bříško, pobrukujíc písničku, kterou mi máma zpívala, když jsem byla malá. "Ahoj, jak se máš andílku?" Říkala jsem svému miminku, i přesto, že mi on nebo ona stále nemohl odpovědět. "Maminka je dnes unavená, ale doufám, že se máš dobře." 

Během dne jsem pokračovala ve vytváření pouta mezi mnou a mým andílkem. Upřednostňovala jsem o svém miminku mluvit jako o andělovi, protože tohle dítě bylo doslova anděl, kterého mi Bůh poslal z nebe. Mluvila jsem k němu každý den, posílajíc mu svou lásku. Tak moc jsem chtěla, aby se cítilo milované. Nepřestávala jsem říkat 'miluju tě' nebo 'maminka tě miluje', dokazujíc mu jak hluboce jsem ho milovala. 

Bez Justina poblíž jsem se stávala více nezávislá a silnější. Nejprve to bylo hodně těžké - téměř každou noc jsem brečela, hlavně potom co Ryan odnesl všechny Justinovy zbývající věci. Bylo to, jakoby spolu s těmi krabicemi odnesl i kus mně. S nikým jsem nemluvila, vycházela jsem z bytu, jen když jsem šla něco vyřídit nebo nakoupit. Kromě toho jsem nejradši zůstala doma, ležela v posteli, utápěla se v slzách, smutku a zklamání. 

Zkoušela jsem mu znovu volat, ale přesně jak jsem předpokládala, nikdy mi to nezvedl a nakonec se rozhodl si změnit číslo. Zoufale jsem prosila Ryana, aby mi dal jeho nové číslo, ale na to mi řekl, že mu to Justin zakázal. Od té doby jsem skončila. Uvědomila jsem si, že Justin už se mnou skončil taky. Možná přestal bojovat s tím, aby se neopíjel nebo prostě skončil se mnou jako s osinou v zadku. Možná už nechtěl, abych byla poblíž, takže si mohl dělat cokoliv chtěl. Možná si našel novou holku a já jsem mu byla úplně ukradená stejně tak jako to dítě. Když jsem nad tímhle přemýšlela, slova z jeho dopisu už na mě neměly žádný efekt a v ten moment jsem přestala brečet. 

Mluvíc o Ryanovi, stále mě chodil kontrolovat jednou nebo dvakrát do týdne, ujišťujíc se, že jsme oba v pořádku. Cítila jsem se špatně za to, že jsem myslela jen na sebe a ne na dítě. Neustále jsem vynechávala večeře, protože bych si pak v posteli vyplakávala oči, až bych si v jeden moment uvědomila, že se střed mého života se úplně změnil. Už to nebylo jen o mě, bylo to taky o mém miminku. 

Všechno se začalo znovu zlepšovat, i přesto, že to ve mně zanechalo obrovskou díru. 

*** 

Seděla jsem v chladné čekárně a čekala na to, až sestra zavolá mé jméno. Seděla jsem naproti mladého páru, kdy manžel hladil své ženě už dost vypouklé bříško, mezitím co sázel polibky na její spánek. Nemohla jsem si pomoct, ale zírala jsem. Vypadali šťastně, že budou mít miminko. Bez mého vědomí se na mě ta žena podívala a mile se usmála. Vrátila jsem ji křivý úsměv, vědíc, že jsem byla přichycená při zírání na ně. 

"Čekáte?" Zeptala se mě, což mě trochu zaskočilo. 

"Uh, ano," přikývla jsem. 

"Oh, vaše první?" Manžel se připojil. Znovu jsem přikývla a na sílu se usmála. 

"Taky je to vaše první?" Snažila jsem se být milá. 

"Oh, ne, vlastně je to naše už třetí, kluci by chtěli sestřičku, takže," žena pokrčila rameny a jemně se zasmála. "V jakém jste měsíci?" Znovu se mě zeptala, jasně se mnou chtěla navázat konverzaci. 

"Čtyři měsíce - 16 týdnů," 

Vypadali šokovaně. 

"16 týdnů? Jsi si jistá, zlato?" Samozřejmě, že jsem si byla jistá, to já jsem byla těhotná - říkala jsem si v duchu, ale i přesto přikývla. 

"Na šestnáct měsíců je až příliš velké, drahoušku," 

"Jsem si jistá, že to nic není. Nejspíš jen hodně jím," pokrčila jsem rameny. 

"Oh, to je to přejídání, mám pravdu?" Následně se znovu zasmála - nejspíše byla opravdu šťastná, na což jsem trochu žárlila, ale vlastně proč bych měla? 

Sestra mě konečně zavolala a ještě předtím, než jsem vešla do místnosti, mi ta žena lehce zamávala. 

"Dobře, jste připravená, slečno?" Doktorka mi poslala vřelý úsměv, předtím než na mou kůži přiložila studený kovový předmět, aby se podívala na miminko uvnitř mě, mezitím co na kovou část přístroje vystříkla gel. Přikývla jsem, mým tělem projela úzkost. 

"Oh," doktorka svraštila své obočí, což mě donutilo lehce panikařit. "To proto máte tak velké bříško, slečno," 

"Pane Bože, co se stalo? Je miminko v pořádku?" 

"Vaše děti jsou v pořádku, slečno, nemějte strach." Uklidnila mě, stále pečlivě zkoumajíc monitor. Zmateně jsem svraštila obočí. 

"Promiňte, říkala jste děti?" Doktorka přikývla s jakýmsi pyšným úšklebkem na rtech. 

"Ano, čekáte dvojčátka, slečno Meyers." Potichu jsem zalapala po dechu, mezitím co pokračovala, "chcete vědět pohlaví nebo-?" Mé hrdlo se zachvělo, vědíc, že v sobě nosím dvě děti - ne jen jedno. 

"Ano, určitě." Podařilo se mi vyslovit, ale hned po tom jsem si musela odkašlat díky suchému hrdlu. 

"Aw," řekla v údivu, "Čekáte holčičky, slečno Meyers. Gratuluji!" 

***