KRÁLOVA PODVODNICE

Kapitola III.

Jen Cameron zůstala jako opatřená stát kousek od pódia. Co si jenom počne? Sklesle se posadila na pódium a nohy spustila dolů. Smutně s nimi kývala tam a zpět. Zastesklo se jí po domově a hlavně po mladší sestře Emmě. Byla pryč z domu jen několik málo dní. První den v Leaweru. Možná to byl hloupý nápad a měla by se vrátit domů. Kdo ví, jak to bez ní Emma a Dorothy zvládnou? Neřekla sestrám, co se chystá udělat. Věděla, že by ji samotnou nikdy nepustily. Nedovolily by jí vrhnout se do takové šílenosti.

Ten chytrý plán vymyslela teprve před měsícem. Na svou roli muže se pečlivě připravovala. Na trzích týdny pozorovala mužskou chůzi, jejich rozhovory, styl oblékání a nakonec si dokonce ustřihla vlasy. Od obchodníka si koupila falešné nalepovací kotlety a několik knírků. Doma před zrcadlem trénovala své nové vystupování a hluboký hlas. Ještě včera si byla jistá, že odejít do Leaweru bylo správné rozhodnutí. Jenže nyní jí to celé připadalo jako nesmysl. Byl to bláznivý nápad, když si myslela, že uspěje.

Dívky tu mizely odjakživa, ale dřív to lidé přičítali zlým lesním bytostem. Až za vlády krále Werena se celý svět zbláznil a začali to svádět na něj. Počítali každé další ztracené děvče. Cameron toužila zjistit pravdu. Chtěla s tím skoncovat, vyřešit tu záhadu. Ale především ochránit sestry. Jenže jak zvládne fyzickou zkoušku?

Když byla mladší, otec ji a její sestry učil bojovat s meči. Ale kord? Šerm pro ni byl něco naprosto neznámého. Turnaj vypadal už teď beznadějně.

Odložila vedle sebe ukradenou lahev, jež do této chvíle svírala v ruce, a hlavu zbořila do dlaní. Jak to jen udělá? Na koni jezdit umí, to je hračka, lukostřelbu taky ovládá, ale co ten šerm? Je to první disciplína! Nemůže vypadnout hned na začátku!

„Ehm, Camerone, pane Naro?" Cameron sebou trhla leknutím, když na ni někdo promluvil. „Vrátil bys mi prosím moje pití?" Spatřila onoho kluka, kterému předtím vzala lahev a ještě mu pohmoždila čelist. Beze slova natáhla ruku a otráveně mu butylku podala. Došlo jí, že se nestihla ani napít. Jenže to bylo teď to nejmenší, co ji trápilo. Znovu skryla svoji tvář do dlaní. Nastalo opět ticho. Dívka se zhluboka nadechla a snažila se nepropadat panice. Se zoufalstvím se pokoušela přijít na nějaké řešení její situace. Nic jí však nenapadlo. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Zklamala je. Třídenní cesta k ničemu. Unikl jí tichý vzlyk.

„Jsi v pořádku?" Cameron úlekem naskočila a přitom vyděšeně zaječela. V hrudi jí splašeně bušilo srdce, které se před chvílí na okamžik úplně zastavilo. Vykulila oči a podívala se na osobu před sebou. Pak jí dočista ovládla zlost. Měla vztek na sebe a svou bezmocnost. „U strakatý kobyly! Ty jsi ještě tady? Myslela jsem, že jsi dávno zmizel, ale jak vidím, pořád mi tu kazíš vzduch! Jdi odhánět mouchy někam jinam, vypatlanče! Nemáš nejmenší ponětí, jak strašně jsem se lekla!" spustila vysokým podivně pisklavým hlasem a rychle si setřela slzy. Stejně je už viděl.

Vysoký hnědovlasý kluk na ni jen beze slov hleděl a otvíral pusu jako ryba na suchu. Cameron strnula, hrozivě zbledla a zdálo se, že se jí ztuhla krev v žilách. Vyděšeně si přitiskla ruku na ústa. Toužila nějak svá slova vrátit, ale to samozřejmě možné nebylo. Může být dnešní den ještě horší? Dívka v úleku naprosto zapomněla na převlek, na to, že je pro teď muž. Vypadalo to, že měsíc na trénink nestačil. Vždyť si ještě nestačila zvyknout na svůj nový hluboký hlas a... Jak mohla být tak blbá? Tak strašně, strašně hloupá? Jedno bylo jisté - právě se prozradila.

-Edited-