KRÁLOVA PODVODNICE

Kapitola 19.

Počet strávených dnů na zámku: 10
Počet záchráněných dívek: 0

Cameron očima hypnotizovala poskakující plameny v krbu, které se vlnily kolem dřevěných polen. Občas se ozvalo zapraskání, jež narušilo ticho. Dívka seděla s pokrčenýma nohama  na koberci a zahřívala si prokřehlé ruce. Bylo již dávno po půlnoci, když konečně dorazili do hostince, kde měli s Renem přenocovat už při první cestě, nebýt jeho "zkratky" přes řeku.

Dveře za jejími zády se otevřely a Cameron ucítila závan ledového vzduchu. Prkna v podlaze zaskřípaly, jak po nich Ren přešel.
"Hostinský říká, že tenhle pokoj je poslední volný. Freguss a Železná pěst se rozhodli přespat na seníku." Cameron vyskočila na nohy a aniž by se na něj podívala, vyrazila ke dveřím. "Dobře, jdu za nimi!"

"Camerone," zasmál se Weren a chytil ji za paži. "To opravdu není nutné. Podívej, jak je ta postel široká. Vyspali by se v ní i tři muži!" Nemůžu s ním spát v posteli! To prostě ne! Zvedla hlavu a pokusila se o úsměv:"Rene, to opravdu není nutné. Mně to nevadí..."

Nevšímal si jí a přistoupil k vaně s vodou. Sundal si košili a Cameron se při pohledu na jeho široká ramena odvrátila. Dlaně bezděčně vztáhla k sálajícím tvářím. Musela být rudá až k výstřihu. A dál, aniž by si to uvědomovala,  blekotala něco o důvodech,  proč by měla jít spát jinam.

"Came," přerušil její slova král,"už mlč a pojď se raději umýt. Jsi můj rádce a zasloužíš si také pohodlí, budeš spát tady."
V tu chvíli Cameron vůbec nezáleželo na faktu, kde bude spát. Polil jí studený pot, když jí došlo, že by se měla umýt. Teď. V jedné místnosti s mužem. V jedné místnosti s králem, který nesnesl lži.

"Ehm... Děkuji, Werene, ale klidně to s mytím vydržím až do zítra." vykoktala a rukama si chladila červené tváře. Weren se mezitím sušil do ručníků a dívka se snažila dívat někam jinam, než na jeho vypracované břicho. Ale ten pohled jí přitahoval jako magnet.

Její myšlenky přetrhl Renův hlas a Cameron od něj konečně odtrhla oči.
"Nesmysl! Musíš být utrmácený a voda tě osvěží." Cameron si odkašlala a nervózně se usmála.

Popošla blíž k vaně a namočila si ruku, potom si vlažnou vodou umyla tváře a zátylek a začala si drhnout ruce až po lokty. Pak poodstoupila a jakoby nic zamířila k posteli

"Camerone, jestli tohle má být nějaký další skutek tvé nesobeckosti, tak je to vážně hloupý. Já jsem se umyl, prostě to udělej taky a na nikoho se neohlížej. Tu vodu už nikdo nepotřebuje!"

Ren se mračil. Nedokázala pochopit, proč ho vytočila taková maličkost. Srdce jí začalo splašeně bušit. Pomalu se dostavovala panika. Z toho se jen tak nevyvleče. Král bude dorážet a vyptávat se...

Kousla se do rtu a sklopila oči. "Rene, opravdu to nepotřebuju. Stačí mi to..." zkusila to ještě jednou. Upřela na něj prosebně své tmavé oči. Král ji pozoroval s naprosto nicneříkajícím výrazem, ale dívka viděla,  jak jeho chladné modré oči rozčilením žhnou. Cameron tušila, že má nějaké podezření. Byla k smrti vyděšená a ruce se jí strašně třásly.

"Dobře, tak jinak." odvětil ledově a přistoupil o krok blíž. "Co se děje? Proč, Camerone?" Jeho rádce mlčel. Odvrátila se od něj se zrychleným dechem. Slzy měla na krajičku. Nesmí to zjistit!

"Camerone Naro, očekávám tvoji odpověď!" zahřměl za jejími zády král. Cítila na sobě pohled jeho planoucích očí. Cameron to už nevydržela a unikl jí vyděšený vzlyk. Celé její tělo se nechtěně začalo otřásat v tichém pláči.

Potom do hrozivého ticha mezi vzlyky ze sebe namáhavě vyrazila svým skutečným dívčím hlasem:"Protože jsem holka! Stačí?"
V tu chvíli propukla v pláč naplno. Chvěla se strachy a neodvažovala se otočit. Král stále mlčel. Cameron nakonec ovládla slzy, ale stále se hrůzou nemohla ani pohnout.

"Kdo jsi?" zašeptal chladně nakonec. Cameron si otřela uslzené tváře a opatrně se otočila. Těžce polkla a chvějícím hlasem odpověděla:"Jsem Cameron Naro, Rene."
"Neopovažuj se mě tak ještě jednou oslovit!" zasyčel a výhrůžně na ni namířil prst. Cameron pevně semkla zkroucené rty, z nichž se dral další vzlyk. "A teď mi řekni, kdo doopravdy jsi!" Zajíkavě se nadechla rozhodila bezradně rukama.

"Mé jméno je skutečně Cameron Naro, Výsosti. Jen jsem dívka. Přihlásila jsem se do klání, abych ochránila sebe a své sestry před odvedením. Tenkrát jsem myslela, že to ty jsi...že vy jste tak krutý. Nevěřila jsem, že bych vážně vyhrála. Jsem přece holka." zašklebila se a pak si rázně otřela zbloudilou slzu.

Král ji ani jednou během vypravování nepřerušil, ale možná bylo jeho mlčení horší. Viděla pod jeho nenávistným pohledem i něco zraněného. Ublížila mu? Vždyť on jí věřil...

"Dobře víš, že ze všeho nejvíc nesnáším přetvářku a klamstva. Tohle jsi nezvládla. Věřím, že znáš pokračování..."
"Ano, Výsosti." špitla. Za velezradu je trest smrti.

Odhrnula si pramen krátkých hnědých vlasů z tváře a odhodlaně zvedla hlavu. Podívala se mu zpříma do očí:" Jsem si toho vědoma, ale stejně si myslím, že jsem nic špatného neprovedla." Cosi v ní se nechtělo jen tak vzdát. Vypadla sice jako slabá dívka, ale uvnitř byla silnější, než se zdálo.

Všimla si jeho bolestného pohledu. Bylo vidět,  že svadí vnitřní boj. Strávili spolu sice  jen několik málo dní, ale zvykla si na něj. Znala ho. A on znal jí.  Nebo si to alespoň myslel, než zjistil, že ho zradila.

Pak od ní odtrhl pohled, otočil se a odmítavě zakroutil hlavou. "Musíš být potrestána. Jsi podvodnice a podvedla jsi samotného krále.... Králova podvodnice!" nevesele se zasmál a ze skleněné nádoby si nalil whisky. Pak zvedl skleničku. Byl úplně vykolejený z absurdnosti této situace a tak s falešným smíchem nahlas zopakoval:"Králova podvodnice!"

Dívka ho celou dobu ostražitě sledovala. Vypadalo to, že i on má už dost předstírání. Odložil tu svoji masku dokonalé vyrovnanosti a náhle před ní stál zlomený podvedený muž. Tohle přece nikdy nechtěla.

Potom se Weren zarazil a zády k ní skrz zaťaté zuby procedil:"Zmiz!" Cameron sebou trhla. Viděla, jak prudce dýchá.
"Zmiz mi z očí a už se nikdy nevracej! Vypadni! Slyšíš?" zařval vztekle a mrštil se sklenicí o stěnu až dívka vyděšeně nadskočila. Pak se na něj naposledy podívala a vyběhla z pokoje. Slyšela jeho rozzuřené nadávky na její osobu.

Před hostincem se zastavila. Celá se třásla a stále prudce oddechovala. Přitiskla si ruce k tělu, ale třes to nezmírnilo. Pomalu začínalo vycházet slunce. Opřela se o zeď hospody a zahleděla se na východ. Z vrchu zaslechla rány. Ren se nejspíš rozhodl zničit ve vzteku všechno, co se dalo. Pak začal křičet na své rytíře. Byl čas jít.

Zhluboka se nadechla a odlepila se od zdi. Kolem ní s nevěřícnými výrazy prošli královští rytíři. Pod jejím zničeným převlekem mohli vidět malou, ubrečenou holku, kterou Cameron ve skutečnosti byla.

Sebrala ze stáje Yogobell a vyrazila domů.

A je to tu!
Prasklo to!
Konec předstírání!
Vím, je to málo dějová kapitola, ale myslím, že si tato chvíle těch 1300 slov zasloužila 😂...

Skoro se mi při psaní chtělo brečet... Jak jste na tom vy?

Omlouvám se, pokud nebudu psát každý den, nedá se to stíhat 😂!
Tak i se slzami v očích prosím hlasujte, komentujte a přežívejte! ❤

warca