KRÁLOVA PODVODNICE

Kapitola XIII.

Počet popravených dívek: 50
Počet prodaných dívek: 12
Počet uvězněných dívek na hradu: 3
Počet nezvěstných dívek: 28

Po Finnově prohlášení potřebovala Cameron na vzduch. Vyklopýtala omámeně z hospody do temné noci a opřela se vedle o zeď, kde se konečně roztřeseně nadechla. Dýchala čerstvý chladný noční vzduch a přestala vnímat zvuky, jenž vycházely z budovy.

Zabít krále? Vážně by to někdo dokázal? To je odporné! Je sice naprosto katastrofální, co provádí s těmi mladými děvčaty, ale je to dobrý vládce a všechno jsou to nejspíš jen domněnky...

"Nevím, proč sem pořád chodím..." prořízl náhle ticho hluboký melodický hlas. "U králových kobyl! Vy jste mě ale vyděsil!" Cameron samým zděšením naskočila s rukou přitisknutou na srdci.

Vedle ní se o zeď opíral Zelenoočko a s tazávě zdviženým obočím na ni znudeně hleděl. "To jsi ty?" zabručel a dívka v jeho hlase zaznamenala stopy zklamání. "Kluk, co se pere jako holka a nemá zájem o kočky zdarma?"

"Jsem Cameron Naro, pane!" ohradila se dotčeně, jakoby její jméno mohlo nějak vylepšit mínění Zelenoočka.

"Naro? Camerone, Naro je ten skvělý lukostřelec, víš?" mluvil huhlavě a jeho slova splývala dohromady. Při tom rozhazoval rukama ve vzduchu. Cameron si všimla, že v jedné svírá na půl vypitou lahev.

Už je zase opilý! Potkám ho vůbec někdy v jiné situaci?

"Já vím..." povzdechla si Cameron. Potom jí na rameno dopadla ruka Zelenoočka. "Kamaráde, pověz mi, proč sem pořád chodím? Vždyť já nemusím!" Prosebně se na ni zadíval jakoby věřil, že mu opravdu může pomoci.

"Spousta lidí sem chodí. Buď aby zapomněli na své starosti, nebo aby si mezi prostými lidmi připomněli aspoň trochu normální život, pane." zašeptala a sklopila zrak.

"Neříkej mi "pane"." odfrkl si znechuceně mladík. "Jsem Keiro, Camerone."

"Keiro..." To jméno znělo Cameron povědomě, ale nemohla si vzpomenout, kam ho přiřadit. Možná to byl jeden z rytířů...

"Co by jsi dělal, Camerone, kdyby ti někdo velmi blízký chtěl vzít tvoji spřízněnou duši? Tvoji lásku... S tím, že by prohlašoval, že je to všechno pro tvoje dobro, Camerone?" Keirův obličej byl najednou až příliš blízko jejímu.

Mladíkův horký dech ji šimral na tváři, ale Keiro to asi přes opilost nevnímal. Cameron se vůbec nemohla soustředit na Keirova slova a vnímala jen jeho pohybující se rty.

Rozčileně drmolil cosi o ztrátě a zklamání, ale vyslovoval příliš nezřetelně. A pak ty rozptylující zářivě zelené oči!

"Asi bych se řídila... řídil podle toho, koho víc znám. Koho mám blíž. Nejspíš bych zůstal při rodině, pan...Keiro." pokrčila Cameron rameny a trochu od něj poodstoupila. Doufala, že je natolik opilý, aby si jejího přeřeknutí nevšiml.

Keiro si ztěžka povzdechl a svezl se podél zdi na zem. Cameron si k němu přisedla a nenápadně mu vzala z ruky lahev. Už má dost!
Na chvíli se rozhostilo ticho a z hospody k nim dolehl křik rozjařených mužů.

Keiro si ztrápeně povzdychl a pak zahuhlal:"Asi máš pravdu... Vždyť Clëo zas tak neznám. Je to jen milá kráska. Zato on je můj bratr. Stál při mně celý život a jedna zamilovanost nic nepřekazí..."
"Asi..." zamumlala souhlasně. Netušila, jestli mu poradila dobře, řekla jen to, co jí přišlo v danou chvíli na jazyk.

"Ty jsi vlastně prima, Camerone!" Keiro nečekaně zvedl hlavu a ospale se na ni usmál. "Dostal ses určitě do padesátky, že? Rád bych se ti nějak odvděčil..."
"Jistě, pane, to je od vás laskavé. Jen nevím, co bude teď. Umění jsem zatím neměl šanci zkusit." povzdechla si Cameron.

Vždycky byla spíš blázen do koní a místo vyšívání střílela z luku. To její sestra Dorothy, ta byla pravá dáma. Cam si vzpomněla na její krásný hlas, který se nesl celým domem, když si při vaření zpívala...

Keiro se vydrápal na nohy a maličko se zapotácel. Vyskočila a zachytila ho. Stáli teď opět naproti sobě a Cameron si vedle jeho urostlé postavy připadala ještě menší než obvykle...

"Camerone," položil jí ruce na ramena a pyšně se vyprsil, "až budeš něco potřebovat, přijď do paláce a ptej se po Keirovi s tím, že tě sám pověřil. Tady máš můj prsten. Když jim ho ukážeš, vše půjde v pořádku."

Cameron vzala prsten do ruky a ohromeně zalapala po dechu. Šperk byl překrásný, stříbrný s obrovským safírem uprostřed. Vypadal tak draze, vzácně a... královsky.

Zmateně nakrčila nos a pak jí náhle všechno došlo. Už si vzpomněla, kam Keira zařadit. Šokovaně vydechla a pusa se jí údivem roztáhla. Zelenoočko a věčně opilý kluk s ďolíčkem na bradě byl bratr krále.
Keiro byl princ.