Spolubydlící

Část 1

Jmenuji se Hikaru Saga a stěhuji se kvůli vysoké škole na internát. Musel jsem dnes vstávat chvíli před pátou ráno. Čeká mě spoustu přestupů z vlaků na další vlak, v jediné co doufám je, že žádný nezmeškám. Loučení s matkou a otcem naštěstí proběhlo už včera večer, jinak bych to opravdu nestihl. Zívl jsem do prázdna v drnčícím vagonu. Takhle brzo ráno nikdo nikam nejezdí, takže jsem první vlak, ve kterém jsem jel, sdílel jen s pár lidmi.

Až zoufale jsem bojoval s únavou. Nesmím usnout, jinak mě to odveze bůh ví kam. „Nespi," opakoval jsem si v každém vlaku, ve kterém jsem byl. Jízda vlakem byl neskutečný boj, společně s přestupy to celé trvalo čtyři a půl hodiny.

Řekněme, že menší „záchrana" nastala, až když jsem dojel na určené místo. Za chůze přece usnout nemůžu. Vydal jsem se z nádraží na město, ve kterém jsem hledal budovu sloužící jako internát.

Moc se mi to nedařilo, takže jsem se musel poptat pár lidí, kteří mě vcelku ochotně navedli, je to přeci jen velké město, dá se tu lehce ztratit, obzvlášť když jste unavení. I mně se to málem povedlo, přes ospalost bych tu velkou budovu málem přehlédl. Naštěstí drkotající kolečka zavazadla někoho dalšího mě na to včas upozornila. „Takže to je ono? Vypadá to dobře, alespoň zatím," řekl jsem nahlas, jako kdybych neměl žádné přátele a povídal si kvůli tomu sám se sebou, ale to nebyla pravda. Možná, že zatím nemám žádné přátele v tomhle městě, ale doma znám spoustu lidí a mám tam spoustu přátel, asi se mi po nich brzo začne stýskat, ale to není nic, co by nevyřešil jeden telefonát.

Šel jsem dovnitř a snažil se, být co nejrychlejší. Pokud si co nejdřív nepůjdu lehnout, tak možná opravdu usnu za chůze, i když se to zprvu zdálo nemožné. Nahlásil jsem se a dostal klíč od pokoje. Nechápu z jakého důvodu nemá tak moderní budova výtah, pravděpodobně ,proto, aby studenty mohli týrat, či co. Za normálních okolností, by mi to bylo vcelku jedno..., jenže já už vážně nemám sílu na to se bránit spánku.

V pokoji jsme zatím jen dva, doufám, že se třetí otravnej sráč nedovolí ani ukázat, nejradši bych měl pokoj jen pro sebe. Na střední to tak alespoň bylo, nikdo se mnou totiž dlouho nevydržel. Když mi někdo leze na nervy zbytečnýma kecama tak na něj přece nebudu hodnej!„Ahoj, chtěl bych se seznámit. Jsem Jiro Kazuya," ano, přesně tyhle otravný kecy jsem měl na mysli.„Keiji Toshikatsu."„Rád tě poznávám," řekl. „Hm...," nevrle jsem zamručel. Najednou se otevřely dveře, ten třetí blbeček těma dveřma tak flákl, až narazily do zdi. Vypadal totálně zničeně. „Co děláš!?"„Pardon," ozvalo se v tu samou chvíli. Aspoň se omluvil... Bez dalších řečí klesl na postel. „Em... omlouvám se, ale to je moje postel," ozval se Juiro, nebo jak se jmenoval. Týpek pomalu a dost neochotně vstal, přičemž vypadal jako, kdyby měl za chvíli umřít. „A tahle?" zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou, „Ta už je taky obsazená." Mrtvola se odklidila na poslední postel a usnula tam.

Vyšplhal jsem schody a bral to jako vrchol blaha. Našel jsem pokoj a čelem se opřel o dveře, přičemž jsem si položil ruku na kliku. Nedošlo mi, že když položím ruku na kliku plnou váhou, tak se otevřou. Naštěstí jsem to zachytil dost brzo na to, abych nespadl na zem, ale za to rukou jsem plnou silou, abych vyrovnal rovnováhu, omylem praštil do dveří a ty pak narazily do zdi. Asi to jako můj první příchod vypadalo opravdu „skvěle", ale mohlo to být i horší... Jeden z mých spolubydlících se na mě rozkřikl ve stejnou chvíli, kdy jsem se pokusil o omluvu. Byl jsem příliš unavený, abych to řešil nějak víc. Lehl jsem si do nejbližší postele a plánoval tam i zůstat, bohužel jsem z ní byl vyhozen a do druhé nejbližší postele jsem nebyl ani vpuštěn. Musel jsem až úplně dozadu. Praštil jsem tam sebou do postele a plánoval tam umřít na únavu. Za chvíli jsem spal.