Soulmates II.

34.

"Ale já nechci být se Selenou, já chci být s tebou" Řekl se zlomeným hlasem. Koukla jsem se na něj. Po tváři mu teklo plno slz a on si je ani neutřel. Za ty slzy můžu já, jen já. Ubližuji mu tím, že mu říkám tohle? Určitě, ale myslím si, že by to tak bylo lepší.Stoupl si a rozešel se ke dveřím. Vzal za kliku a ještě se na mě otočil.

"Budu za tebe bojovat Faith" Řekl tajemným hlasem, až z něho šla hrůza. Odešel a já jsem se pořád dívala na dveře, nemohla jsem od nich odtrhnout zrak. Zajímalo by mě, co vymyslí aby za mě bojoval. U Justina je všechno možné a toho se já bojím. Hlavně doufám, že si nic neudělá nebo aby se mu něco nestalo. 

Někdo vešel do místnosti, takže jsem hned odtrhla zrak ode dveří. Stál tam ten mladý doktor a se zájmem se na mě koukal. Díval se takovým divným pohledem, jakoby ze mě chtěl něco vyčíst. Bylo to strašidelné, skoro ani nemrkal. Zatřepala jsem hlavou, asi jsem se bouchla do hlavy.

"Faith, mohu vám tak říkat ne?" Přešel k mé posteli, až moc blízko. Bylo mi to nepříjemné, takže jsem se trošku posunula na stranu postele. Trošku jsem kývla, i když jsem moc nechtěla. "Mám pro vás ne moc dobrou zpráva. Teda, alespoň si to myslím" Začal když se díval do papírů a něco si v nich četl. Začala jsem se bát, protože co může být v mém životě ještě špatné? Vždyť se mi už všechno zhroutilo. Hlavně to pro mě nejdůležitější spadlo jako domeček z karet. Vztah s Justinem.

"Jste v prvním měsíci těhotenství. Měla jste štěstí, že jste o to nepřišla po té nehodě. Bylo to jen tak tak" Řekl a koukl se na mě. Pusu jsem musela mít otevřenou až někde na zemi. Já nesmím být těhotná, ne v této době, kdy musím všechno vyřešit. Tohle to všechno zkazí ještě víc. 

Slzy se mi začaly hrnout do očí, ale neřešila jsem to. To není možné, však jsme používaly kondom a Justin si určitě dával pozor. On mě kvůli tomu už nebude chtít a splní se mi ta hrůza, kterou jsem před chvilinkou řekla. Vím, že je to jeho, protože jsem s nikým jiným nespala. Já nejsem ta co podváděla.

Začala jsem kroutit hlavou z strany na stranu, protože jsem tomu nechtěla věřit. Je to nemožné. Cítila jsem, že se kolem mého těla obmotávají ruce a já se docela lekla. Nebyli potetované a byly chudé, takže to mohla být jedině Mia. Ona to slyšela. 

"To bude dobré" Začala mě utěšovat. Jen jsem kývla a odtáhla se od ní. Jsem unavená a začíná mě od breku bolet hlava. Mia to chápala a odešla domů. Zůstala jsem tady sama a konečně jsem se mohla v klidu vyspat.

Vzbudila mě sestřička, abych si dala prášky na bolest a změřila si teplotu. Odešla a já se zase pokusila usnout, ale nešlo to. Sluníčko mi pořád svítilo do očí a bylo to nepříjemné. 

Pokusila jsem si sednout a s mírnými bolestmi se mi to povedlo. Vzala jsem si notebook z nočního stolku, který mi včera donesla moje nejlepší kamarádka, kterou momentálně miluji. Přihlásila jsem se na Facebook, kde jsem měla plno upozornění, ale nějak jsem to neřešila. Viděla jsem, že tam mám jednu zprávu od Justina, ak jsem ji rozklikla. 

Justin: Dneska tě vyzvednu a zavezu tě domů. 

Dneska jdu vlastně domů. To je docela dobré, ale bojím se jak dnešek s Justinem dopadne. Doufám, že neví o tom, že jsem těhotná. Nechci mu to zatím říkat, protože nevím jak by zareagoval. Přece jen je mladý a má svoji kariéru ještě před sebou. Nebude se chtít starat o dítě.

Já: Dobře

Odhlásila jsem se a zaklapala notebook.

Dala jsem si notebook do tašky. Justin tu už je a čeká na mě za dveřmi. Ještě jsem se převlékla z té hrozné nemocniční košile a mohla jsem jít.

Vyšla jsem ze dveří a on se na mě hned nahrnul. Vzal mi tašku a oba jsme se rozešli ven z nemocnice. Už se těším, až se nadechnu čerstvého vzduchu. 

Justin dal moji tašku do kufru a já jsem si mezi tím sedla na místo spolujezdce. Justin taky nasedl a vyjeli jsme ke mě domů.

"Zítra v sedm hodin buď připravená, mám pro tebe připravené překvapení" Usmál se na mě, když jsme zastali před mým domem. Jemně jsem kývla a otevřela dveře. Chtěla jsem vystoupit, ale jeho hlas mě zastavil. 

"Dej si šaty, prosím" Jemně se usmál a já zase jen kývla. Neměla jsem moc náladu na mluvení. Tentokrát jsem už vystoupila a vydala se do domu. U dveří jsem se otočila. Pořád tam stál a koukal na mě. S jemným úsměvem na rtech jsem mu zamávala a vešla dovnitř. 

Zavřela jsem dveře a zády se svezla dolů. Hlavu jsem si dala do dlaní. Je toho na mě nějak moc. To dítě nám oběma změní životy. Možná jen jednomu z nich, mě. On si zase začne kariéru a nechá to všechno na mě. Nezvládla bych to sama a nejhorší by bylo, že by mě s ním nikdo nepomohl. Rodiče nemám a Mia si bude chtít žít svůj život a ne se starat o dítě se mnou, ale nenechám si ho vzít.

Nikdy bych nenechala zabít své dítě.