Soulmates II.

32.

Zvoním u Taylořiných dveří, už asi deset minut, ale nikdo mi neotevírá. Nevím, jestli to mám vzdát nebo tu na ni počkat, až se vrátí. Myslím si, že počkám. Sedl jsem si na schody, které má přede dveřmi a koukla se před sebe a pokoušel se najít nějakou výmluvu, jak jí to vysvětlím. Bojím se, že mi tohle neodpustí a odejde o de mě. Vážně mi na ní strašně moc záleží a nechci ji ztratit za žádnou cenu.

 No limit in the sky
That I won't fly for ya
No amount of tears in my eyes
That I won't cry for ya, oh no
With every breath that I take
I want you to share that air with me
There's no promise that I won't keep
I'll climb a mountain, there's none too steep  

(Justin Bieber- 2U)

Začal mi vyzvánět mobil. Moje písnička, kterou mám strašně moc rád. Ne, nejsem egoista, když mám svoji písničku na vyzvánění. Podíval jsem se na displej a svítilo tam Mia. To už jí všechno stihla říct a ona mě teď chce zabít. Asi bych se měl začít bát. S nejistotou jsem přejel prsten po displeji a zvedl to. 

"Justine?" Řekla ubrečená Mia a vzlykla mi do telefonu. Musel se něco stát a musí to být něco vážného, protože je to poprvé co slyším Miu brečet a to už se známe nějaký ten pátek. Ona je spíš taková tvrďačka. 

"No?" Řekl jsem vyděšeně a stoupl si ze schodů. Vždycky musím chodit, když volám., jinak jsem strašně nervozní. 

"Taylor přivezli do nemocnice. Srazilo ji auto a teď je na sále" Začala brečet a slyšel jsem jak ji začal Rayn trochu uklidňovat. Vypnul jsem to a hned utíkal do auta a rychle vyrazil směr nemocnice. Ani bych se nedivil, kdyby jsem se někde vyboural, jak jsem jel rychle. 

Vběhl jsem do nemocnice a hned na recepci, na které jsem se zeptat, kde Taylor leží, ani nevím její příjmení. Řekli mi, že tady žádná Taylor není a že mám opustit nemocnici, když mi nic není. Až teď mi došlo, že to není její pravé jméno a já se ho teď můžu dozvědět.

Rozhodl jsem se, že zavolám Mii, aby mi řekla, kde zrovna je a že za ní dojdu. Budu se muset nějak proplížit přes recepci, aby mě zase neviděla a nevyhodila. Už jsem si vyndával telefon z kapce, ale někdo na mě zezadu zavolal. Otočil jsem se a stála tam ta paní z recepce. 

"Nejste pan Bieber?" Zeptala se s stoupla si přede mě. Vsadím se, že bude chtít podpis pro svoje děti nebo aby si mě mohla vyfotit. Setkávám se s tím denně a je jedno kolik těm lidem je. Jednou si mě dokonce vyfotila i babočka, která mohla mít tak osmdesát. Bylo to celkem vtipné.

"Ano jsem" Řekl jsem mile a usmál se na ni. Přece jen musím být na všechny milý za každých okolností, i když mi asi bývalá holka leží v nemocnici a já mám o ni nehorázný strach. 

"Paní Blue mě předtím pořádala jestli by jsem vás neposlala na pokoj 205, ale já jsem vás nepoznala, promiňte" Řekl provinile a sklopila hlavu. Musel jsem se usmát, jak na mě Mia myslí, asi si uvědomila, že nevím její jméno.

"To je dobrý, tak já už půjdu" Řekl jsem a usmál se. Zvedla hlavu a taky se na mě usmála.  "Na schle" Dodal jsem a rozešel jsem se do nemocnice, kde jsem zašel za roh a hledal číslo pokoje 205.

Našel jsem ho skoro hned, ale přede dveřmi jsem se zastavil. Bude mě vůbec chtít vidět? Musel jsem jí tím strašně moc ublížit. Za to, že tu je můžu trochu já, protože kdyby nás neviděla, tak by neutíkala pryč. Třeba hned jak mě uvidí, tak mě s křikem vyhodí z pokoje a nebude mě nikdy chtít už vidět. Nedokážu si představit jeden den bez ní a natož celý život. Nikdy jsem nikoho, tak moc nemiloval jako ji a asi už ani nikdy nebudu. Budu o ni muset bojovat a jsem na to připravený.

Zaťukal jsem, vzal za kliku a otevřel. Naskytl se mi pohled na Miu, která sedí zády ke mě, vedle postele Taylor a drží ji za ruku a brečí. Ten pohled mě strašně moc bolí. 

Vešel jsem a zavřel za sebou dveře. Ona se na mě konečně otočila a měla úplně červené oči. Vstala a běžela mě obejmout. Brečela mi do trička a já ji hladil po zádech, abych ji aspoň trošku uklidnil. Nevím, jestli jí to uklidňovalo, ale mě celkem jo. Nějak jsem nevnímal, že mi slzy tečou po tvářích. Povzdechl jsem si, protože toho už na mě bylo moc. Objal jsem ji silněji a schoval si hlavu do jejích vlasů. Potichu jsem vzlykl, ale nevnímal jsem to. Pořád jsem musel myslet na hezké vzpomínky s ní. Na všechny ty večeře, pikniky, pláže nebo jen na naše místo, které už asi není jenom naše. Všechno jsem zkazil a budu to muset napravit. 

Odtáhl jsem se od ní a koukl se jí do očí. Už je neměla, tak zaplněné slzami. Trošku jsem se usmál a ona mi to opětovala. Už byla v pohodě, za což jsem byl rád. Zajímalo by mě, kde je Rayn. Nechá tu svoji holku, v takovém stavu a někam si odejde. 

"Jak je na tom?" Zeptal jsem se a na konci se mi zlomil hlas. Za tohle můžu já. Už druhý člověk, kterého jsem dostal do nemocnice. Jsem strašný člověk, ani si nezasloužím to co všechno mám a hlavně si nezasloužím ji. Taylor. 

"Má silný otřes mozku, zlomenou nohu a zlomené žebra. Za chvíli by se měla probudit" Řekl a zase si sedla na židli vedle postele. Je tam ještě jedna, takže na tu jsem si sedl já.

Koukl jsem se na ni. Po obličeji měla malé ranky, které se jí hned zahojí. Na pravém líčku měla fialovou modřinu, která nevypadala vůbec hezky, spíš byla až strašidelná. Měla roztrhnutý ret, který jsem míval i já, když jsem se popral. Vlasy měla do všech stran, ale po tom všem je nádherná. Pleť měla nelidsky bílou, ale to je jen z toho šoku. 

Najednou se stalo něco, čeho jsem se nejvíce bál.