Dcera Slunce a Měsíce

22. Kapitola

Estrella
Volturiovi zastavili před vchodem do letiště. Vylezli jsme a oni taky. Bylo pod mrakem, takže mohli být venku a měli sluneční brýle,aby je nepoznali, protože měli rudé oči. ,,Tak se zatím mějte. Uvidíme se ve Volteře." Řekl Demetri a nastoupili s Felixem do auta. Carlisle mě vzal za ruku a šli jsme dovnitř. ,,Oni nepoletí?" ,,Ne." Odpověděl mi a já si sedla do křesla a on šel vyřídit letenky.
Po čtvrt hodině přišel a šli jsme k letadlu. V letadle jsme měli místo v první třídě. Sedla jsem si k oknu a on vedle mě. ,,Jak dlouho poletíme?" ,,Asi pět hodin." Přikývla jsem a dívala se z okna. Všichni ti lidé pobíhali okolo letadla a ještě něco řešili. Po chvilce jsme se rozjeli a následně vzlétli. Po hodině mě ten let začal nudit a i ten výhled. Carlisle si něco četl.
,,Nemáš něco na čtení?" Zeptala jsem se ho. ,,Mám tu lékařské práce ale to by tě nezajímalo. Počkej mám tu tohle." Řekl a vyhrabal z batohu knížku. Podal mi ji a já si přečetla nápis. ,,Dekameron." Přikývl a já se začetla. Aspoň jsem se zabavila.

Po čtyřech hodinách
Carlisle
Po čtyřech hodinách jsme pomalu přistávali. Emma si celou dobu četla Dekameron a já ji ho založil. Vzal jsem oba kufry a šel s ní ven. Podíval jsem se pak na letadlo. Budeme tu muset jeden den zůstat. ,,Půjdeme do hotelu a tam si dáme zavazadla a pak půjdeme do hradu." Přikývla a šli jsme do hotelu. Zařídil jsem nám dva pokoje a dali jsme si tam batohy a šli k hradu. Jak jsme se přibližovali, tak Emma zpomalovala.
Zastavil jsem se a podíval na ni. Dívala se na mě taky. ,,Emmo nemusíš se bát, nedovolím, aby ti ublížili." Přikývla a já ji chytil za ruku. Rozešli jsme se rychleji. Trochu ji to dělalo potíže ale někdy jsem jí pomáhal. Došli jsme k hradu a u bránou byl Demetri s Felixem. ,,Rádi vás vidíme. Jakpak se vám letělo?" ,,Ano děkuji za optání." Usmál jsem se a šli za Arem. ,,Aro se na vás těší.
Hlavně na tebe." Mrkl na Emmu a já cítil, jak se zachvěla. Stiskl jsem ji povzbuzivě ruku, trochu se na mě usmála. Došli jsme k velkým dveřím a dva upíři nám je otevřeli.

Estrella
Otevřeli nám dveře a my vešli do kruhové místnosti. Před námi byli tři trůny. Ve prostřed seděl upír. Měl sepnuté vlasy dozadu. Musel být už hodně starý. Vedle na pravo odemně seděl blonďák a vedle na levo od mé strany seděl hnědovlasý muž.
Byli tu sloupy. Na pravé straně stála blondýna a vedle ní hnědovlásý kluk. Byl podobný jí. Ten Demetri s tím Felixem byli venku před dveřmi. Ten muž před námi, který seděl ve prostřed, se zvedl.
,,Vítej Carlisle, dlouho jsme se neviděli. Jak dlouho?" Scházel schody a šel k nám. ,,Hodně dlouho, hodně." ,,Zjistil jsem, že se o nás dozvěděla. Nezjistil jsem, co je zač." Podíval se na mě. Celou si mě prohlédl. ,,Ale je jasné, že není normální člověk, instinkt mi to říká." Mluvil, jako kdybych tady nebyla. ,,Ano Aro. Ani my nevíme, co je Emma zač." ,,Emma. To je pěkné jméno." Usmál se až mi naskočila husí kůže. ,,Mohu ruku?" Zeptal se Carlislea a on přikývl. Podal mu ruku a chvilku se někam díval. Potom ji pustil. ,,Mohu tvoji ruku piccolo." Přikývla jsem a udělala dva menší kroky k němu. Vzal si moji ruku a přiblížil si mě blíž. Nic jsem neviděla ale on asi vše potřebné jo. Bylo to dost divné. ,,Žiješ v dětském domově." Podíval se na mě a já přikývla. ,,Zajímavá událost. Velká bolest těla a k tomu třes země. Cítili jsme to. Souvisí to s tvoji mocí?" Pokrčila jsem rameny. ,,Máme teorii, že by to mohlo souviset s její mocí ale nemuselo." Řekl Carlisle. Podle všeho to byl Aro, kdo mě držel za ruku.
Po nějaké době ji pustil a Carlisle si mě přitáhl k sobě. Aro měl poradí s těma ostatníma dvěma. Podle toho ten na pravo odemně byl Cauis a ten na levo odemně Marcus. ,,Jsi zajímavá Emmo. Chtěli bychom ti něco nabídnout ale tuším, že tvá odpověď bude asi záporná. Ale stejně se zeptám, stala bys ses Volturiovou?" Zeptal se mě a já se podívala na Carlislea. ,,Máš pravdu Aro. Ne." Odpověděla jsem a on smutně přikývl. ,,Škoda ale co nadělám. Mějte se a dávejte pozor na ostatní upíry." ,,Nashledanou Aro." Řekl Carlisle a my odcházeli. V polovině cesty se mi udělalo blbě a zastavila jsem. Carlisle se na mě podíval a já se sesunula k zemi.

Carlisle
Emma se zastavila a pak spadla na zem. Nespadla na zem ale spadla do mé náruče. Vzal jsem ji do náruče a šel s ní do hotelu. Položil jsem ji na její postel, přikryl a šel k sobě.
Zazvonil mi telefon, byla to Esme a já ho zvedl. ,,Ahoj miláčku." Usmál jsem se. ,,Ahojky. Tak jak?" Zeptala se mě. ,,Už jsme po návštěvě u Ara. Emma omdlela a teď je na pokoji. Musím se na ni podívat a jak vy?" ,,My se máme fajn. Ale řešíme vás. A k tomu budeme rádi, až budete doma. Jo! A víš jak nás všechny napadlo, že bychom Emmu adoptovali?" ,,Ano a jak to dopadlo?" ,, Skvěle. Ještě tvůj podpis a její." ,,Dobře. Já se na ni jdu kouknout a řeknu ji to." ,,Tak jo. Miluje tě ahoj." ,,Taky tě miluju ahoj." Zavěsila a já ho odložil na stůl a šel se na Emmu podívat. Když jsem přišel, tak jsem viděl jak levitovala.
Potom spadla do postele a sedla si. ,,Ahoj." Usmál jsem se na ni. ,,Ahoj." Řekla trochu unaveně. ,,Jak je ti?" ,,Jsem unavená." Přikývl jsem. ,,Chtěli bychom ti s Esme něco nabídnout." Čekal jsem na její reakci. Dívala se na mě tázavě a se strachem v očích. ,,Není to nic strašného." Usmál jsem se a z jejích očích trochu zmizel strach ale ne moc. ,,Napadlo nás, že bychom tě adoptovali. Chtěla bys být Cullenovou a patřit do naší rodiny?" Zeptal jsem se jí.
V jejich očích teď bylo překvapení, strach a přemýšlivost.