Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

4. kapitola

Bertrand, Tomá a Neadle Rottenbone, tři nerozluční přátelé, byli na své pouti ji vysoko v horách. Kráčeli po hřebenu nad hlubokými údolími. Nerostlo tu mnoho rostlin, jen tráva a sem tam nějaký keřík.

Bertrand s Tomáem v těchto končinách nikdy nebyli a jen se nechali vést svým přítelem a zkueným obchodníkem. Bylo tu prázdno, jen občas potkali skupinku permoníků s krumpáčky a pytlíky třpytivých kamenů. Vichni pocházeli z Permic, a tak Neadla dobře znali a srdečně se s ním zdravili.

Zakrátko se ji začalo eřit a přátelé byli pěkně unavení. Nali si hezké místečko v závětří, postavili stany a z klacků, které se válely kolem, a zapálili ohýnek. Postavili nad plameny rot a poloili na něj pánev. Rozpustili kousek sádla a osmaili plátky ťavnatého masa, které dostali v Permicích. Zanedlouho si vichni tři naplnili své prázdné aludky, lehli si na deky a pozorovali hvězdy, které svítily vude po obloze. Měsíc byl v úplňku a celý zářil.

Neadle, jsme v těchto horách v bezpečí?" zeptal se opatrně Bertrand.

Neboj," odpověděl Neadle s předstíraným klidem, celé to tu mají pod palcem permoníci a nic se nám nemůe stát."

Nemluvil vak úplně pravdu. Dobře věděl, e se v těchto nehostinných horách stále skrývají různá krvelačná stvoření, zejména polaníci.

Byla to hnusná a nebezpečná zvířátka, přestoe byla docela malá, asi jako vlčata. Polaníci měli silné zadní nohy, a tak dobře skákali, navíc jim z tlamy trčely silné, luté zuby. Měli jeatou srst a ostré drápy.

Bertrand s Tomáem samozřejmě neměli ani tuení, e taková zvířata vůbec existují, protoe v těchto horách v ivotě nebyli.

Zatímco se tedy dva vesničtí přátelé odebrali ke spánku, Neadle jen tie klimbal u ohně, aby do něj neustále přikládal. Věděl toti, e polaníci jsou sice nebezpeční, neobyčejně se vak ohně bojí.

Té noci se nic nestalo. K ránu vak i Neadle Rottenbone upadl do tvrdého a spokojeného spánku a plameny mezitím vyhasly. Probudily ho a hlasité a vysoké výkřiky, které se začaly ozývat asi půl míle daleko. Vtom se obchodník okamitě probral a el rychle vzbudit své přátele. Ti spokojeně spali a nechtělo se jim vstávat, Neadle je vak dovedl dostatečně vyburcovat a vichni tři začali urychleně balit deky a plachtu, pod kterou spali.

Kdy u bylo ve nastrkáno do batohů, kousek od přátel vyskákali z údolí tři polaníci. Byli opravdu erední a vypadali rozzuřeně.

Co to propána je?" zakřičel Bertrand.

Neadle okamitě tasil svůj meč. Jednomu polaníkovi ho stihl probodnout skrz kulatou a edivou hlavu. Bertrand svůj meč také vytáhl, nebyl si ale tak jistý a jen se jím oháněl na obranu. Tomá u takové těstí neměl, jeden z polaníků po něm toti skočil a skolil ho na zem. Neadle okamitě zareagoval a onomu polaníkovi probodl hruď. Bertovi se mezitím podařilo poslední elmu podrápat v obličeji natolik, aby se s kňučením stáhla. Za odlehlým kamenem si začala lízat rány. Neadle za zvířetem doel a rychlým seknutím ho dorazil. Nebezpečí bylo zaehnáno.

Tomá vak stále leel na zemi a brečel. Měl na sobě natěstí pevnou kroukovou koili, kterou mu věnovali permoníci, a tak nebyl váně raněn. Měl vak pod rozdrápaným nátělníkem hluboké rámy na paích.

Neadle ze svého ruksaku vytáhl lahvičku s podivným zeleným obsahem.

Co to má?" zeptal se stále zadýchaný a vylekaný Bertrand.

Směs bylinek v pramenité vodě," odpověděl ukvapeně Neadle, vyhrnul Tomovi rukávy a hluboké krábance mu tekutinou pomazal.

U je ti lépe?" zeptal se.

Ano... U je to lepí," odpověděl potichu Tomá, přestoe se mu po tvářích stále kutálely slzy a své havraní vlasy měl zpocené.

Spí ne fyzickou bolest vak vnímal pocity obrovského překvapení. Ani ne z náhlého útoku polaníků. Bertrand s Tomáem tak trochu čekali, e se na cestě setkají s podivnými tvory. Ale Neadle Rottenbone se náhle z vychytralého a milého obchodníka začínal měnit v dobrodruha olehaného dlouhými léty v divočině. Takového ho kamarádi z Vísky vůbec neznali.

Neadle Tomáovi pomohl na nohy a pomalu se spolu vydali dál po cestě.

Asi po třech minutách nali na zemi leet mrtvého permoníka. Byl to ohavný pohled; podrápaný obličej měl celý od zaschlé krve a jeho pae byly plné hlubokých rámů. Tentokrát mu nepomohla ani odvaha, ani silná krouková koile. Prázdné oči mu hleděly do prázdna.

Ty, Neadle," vypravil ze sebe Bertrand, neříkal jsi, e tahle cesta bude bezpečná?"

Neříkal," odpověděl Neadle.

Levou ruku si poloil na srdce, pravou dlaň zvedl do vzduchu, přivřel oči a na chvíli sklonil hlavu.