Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

10. kapitola

Po dvou dnech pohodlné cesty Numiův vůz náhle prudce zastavil. Blížil se večer a Bertrand s Tomášem se hrozně lekli.

„Co se to děje?" začali panikařit.

„Klid, Berte," pošeptal vylekaně Tomáš, „určitě se nic nestalo, vždyť jsme se dvěma zkušenými obchodníky!"

Po několika vteřinách se u zadní strany vozu objevil Numius.
„Chlapci, pojďte se podívat!"

Bertrand i Tomáš překvapeně zvedli hlavy a seskočili z vozu na pevnou zem. Otočili se a nemohli uvěřit svým očím: něco takového v životě neviděli.

Dole pod prudkým svahem stálo obrovité přístavní město. Vedly v něm snad stovky křivých uliček, které se scházely uprostřed u mohutného hradu. Na různých místech ležela tři velká náměstí. Pozornost si zasloužilo také promyšlené opevnění, které kolem dokola vedlo ve dvou řadách. Samozřejmostí byly desítky vysokých strážních věží.

Zrak podhorských přátel na dlouhou chvíli spočinul také na obrovském moři, které se táhlo do nekonečna na severu. Na břehu vedlo spoustu mol, u kterých byl zakotvený nespočet lodí a lodiček.

„Tak jsme u cíle," pronesl šťastně Neadle Rottenbone, „naše hlavní město Wattingham!"

Bertrand s Tomášem naskočili zpátky k sudům s rybami. Vůz se dvěma koňmi sjížděl po silnici z kopce a zastavil se u velké jižní brány.

„Tři stříbrňáky jako mýtné!" zahulákal bezohledně zřízenec v kamenném okénku.

„Cože? Mýtné? Ještě před pár týdny byl vstup zdarma!" podivil se Numius a Neadle jen s vyvalenýma očima přihlížel.

„To víte, neměl bych vám to říkat, ale proslýchá se, že náš král Rubarius je poslední dobou hodně vysazený na své bohatství a počítá každou minci," povzdechl si vrátný. „Zejména teď, když se mu ztratil jediný klíč od trezoru s pokladem ze skřetích válek!"

Bertrand tohle všechno zřetelně slyšel a nemohl věřit svým uším. Vypadá to, že svého zlata se nezmocní tak snadno, jestli ovšem vůbec!

Numius s povzdechem zaplatil mýtné a přátelé vjeli do města.

Už na první pohled tam panoval neklid, přestože se už blížil večer. Ulice křižovaly drobné oddíly vojáků a všichni obyvatelé si šuškali různé zvěsti.

Po několika minutách, během kterých Numius snad osmkrát odbočil a projel nejrůznějšími uličkami, vůz zastavil. Jeho majitel seskočil a šel otevřít vrata u jednoho starého domu. Poté zajel do dvora a vyzval své přátele, aby si vystoupili.

„Vítám vás ve svém domě. Snad se vám tu bude líbit!"

Vypřáhl koně a odvedl je do malé stáje. Potom se s přáteli odebral do svého příbytku.

Vevnitř to bylo útulné. Bylo vidět, že Numius je moudrý muž, protože všude po bytě měl police a skříně plné knih.

Nabídl ostatním porci slané ryby. Bertrand by se spokojil se zbytkem svých zásob, ale bál se, aby Numia neurazil, a tak přijal. Ani Tomáš nebyl z pokrmu kdovíjak nadšený, měl ale hlad.

„Berte," pošeptal svému kamarádovi Tomáš, „vypadá to, že náš plán nevyjde. Kdybychom si králi o zlato řekli, spíš než poklad dostaneme oprátku!"

„To je fakt," řekl zklamaně Bertrand, „napadá tě nějaká jiná možnost?"

„No, dlouho jsem o tom přemýšlel," poškrábal se Tom na bradě, „napadla mě jen jediná možnost. Dáme se do Rubariových služeb jako strážci hradu a poklad ukradneme!"

„Nebo ještě líp! Řekneme, že jsme klíč našli a král nám z vděčnosti kus pokladu daruje!"

„S tím bych nepočítal," ozval se za nimi Numius, „omlouvám se, že vás ruším, ale měli byste se naučit mluvit víc potichu. Chci vám ale říct, že jsem už mluvil s několika sousedy a všichni říkají, že se Rubarius dočista zbláznil a nechal by si pro jednu minci vrtat koleno!"

„A sakra!" ulevil si Bertrand.

„Inu, asi se budeme muset stát belmánskými vojáky a zlato opravdu ukrást," povzdechl si Tomáš.