Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

3. kapitola

Bertrand, Tomá a jejich přítel z daleka, obchodník Neadle Rottenbone, se vydali po cestě směřující ke královskému městu Wattinghamu.

Mám pro vás návrh," řekl náhle Neadle, buď můeme jít touhle dlouhou, nudnou cestou, nebo..."

Nebo?" zvedl obočí Bertrand.

Nebo můeme jít zkratkou přes Zlaté skály."

Zlaté skály? Tam ale přece ijí..."

...Permoníci. ijí tam Permoníci." dokončil za Bertranda větu Neadle. Ano, k cizincům nebývají zrovna dvakrát vlídní, ale já jsem obchodník. Permoníci těí ze skal zlato, stříbro a lesklé kameny. Moje přítomnost pro ně vdy znamená dobrý obchod. Dalo by se dokonce říci, e jsme s Permoníky ijícími ve Zlatých skalách dobří přátelé."

Nue, je-li tomu tak..." připustil neochotně Tomá.

Bertrand neodporoval. Zanedlouho se u cesta zdvihala do kopců a před třemi kamarády se začaly objevovat lesy. Brzy do jednoho z nich vstoupili. Mezi jedlemi a modříny byl velmi těký vzduch. Tomá hned poznal, e se jedná o velice starý les, a Neadle mu dal za pravdu: Ano, tenhle les je tu snad odpradávna."

Taky to tak vypadá," odpověděl s kyselým úsměvem Tomá.

Necítili se v lese příli dobře. Neustále měli tíivý pocit, e je cosi pozoruje. Mezi mohutnými a křivými kořeny se jim lapalo nepohodlně, a kdy se ze stezky rozhlédli po lese, neviděli téměř nic, taková tam byla tma. Bertrand si po cestě chvílemi pískal veselé melodie na svou malou flétnu, teď ale přestal. Měl divný pocit, e svou hudbou v lese kohosi ruí. Vlastně po celou dobu nikdo z přátel nepromluvil ani slovo.

Asi po dvou hodinách vak z prastarého hvozdu vyli a před nimi se objevily skupiny edých skal mezi horami. Vichni tři si oddechli. Hned jim bylo mnohem veseleji. Cesta pokračovala prudce do kopce a klikatila se mezi velkými kameny. Nahoře přátelé uviděli město s maličkými domečky a věičkami. Vechny měly pestrobarevné střechy, předevím červené, modré a zelené. Městečko patřilo permoníkům. Těch se Bertrand s Tomáem vdycky trochu báli a s respektem je pozorovali jen z uctivé vzdálenosti.

Permoníci jim připadali jako opravdu zvlátní národ. Byli váně maličcí, asi tak do půlky výky normálního člověka, a to i se pičatými čapkami, které jim nikdy nechyběly. Vem muům rostly bujné vousy, ovem vlasy jim rychle odcházely. Od ostatních obyvatel Belmánie se liili i svým způsobem oblékání: nosili kalhoty s kandami, barevné koile a kabáty. Celé dny trávili hluboko ve skalách a pracovali v nich s krumpáčky. Hledali zlaté a stříbrné íly, a kdy se potěstilo, tak i nějaké maličké drahokamy.

Bertrand, Tomá a Neadle Rottenbone celí udýchaní vylapali cestu k městečku. Kdy do něj vcházeli, Bertrand si viml malé prkenné cedulky ve výi permonických očí. Stálo na ní: Vítejte v Permicích."

Ach ano, staré dobré Permice," povzdechl si Neadle Rottenbone. Hned potom se ale zarazil. Ve městě toti vládlo a stralivé ticho. Nikde nebylo ani iváčka.

To je divné," řekl nejistě Tomá.

Chvíli poté se ozvaly sténavé výkřiky o pomoc. Neadle správně poznal, e vycházejí z nedalekého krámku. Otevřel opatrně maličké, zelené dveře. Musel se hodně skrčit, aby jimi mohl projít.

Viml si, e výkřiky vycházejí z místnosti vzadu. O dveře do ní byl opřený straný, velký vlk a hrozně vrčel. Očividně se těil na batu v podobě malého, ťavnatého permoníka. Ti vak byli vichni zabarikádovaní za dveřmi.

Neadle se hrozně lekl. Vlk to zpozoroval a rozběhl se jeho směrem. Vichni tři přátelé se dali na zběsilý útěk. Přiskočili k blízkému dvoupatrovému domečku, stoupli si na okno, vylezli na to v prvním a poté i druhém poschodí a nakonec na střechu. Byli v bezpečí. elma vak zůstala stát dole před domem a hrozně vrčela.

Co teď?" zhrozil se Bertrand. Zase tě v něčem poslechnu, zpropadený Neadle Rottenbone!"

Nerozčiluj se, Bertrande," řekl s klidem Neadle. Ty sis neviml, na který domek jsme to právě vylezli?"

Ne, to teda neviml! Hraje to snad nějakou roli?"

Mohlo by," odtuil Neadle, jsme toti na střee řeznictví."

Nečekal na Bertrandovu odpověď a skočil do komína. Ten byl natěstí dostatečně iroký i na permonické poměry. Po chvíli z něj vylezl a měl ruce plné červeného masa a uzeniny. Natáhl ruku ze střechy a nechal vlka, aby si svačinku očuchal. Poté ji hodil několik metrů do ulice.

Vyčkali několik minut. elma se narala a odběhla zpátky do lesů.

Bertrand, Tomá i Neadle slezli z domečku a li vysvobodit obyvatele Permic. Ti jim celí vděční div nelíbali ruce - a tři přátelé se dočkali zaslouené odměny za hrdinský čin. Nejene dostali zásoby jídla na cestu, ale takté výzbroj a výstroj. Kroukové koile jim skvěle padly a kvalitně ukované meče se jen blýskaly. Bylo to a k nevíře, protoe v irém okolí bylo dobře známo, jak jsou permoníci chamtiví a hrabiví.

Jetě se nám nestalo, e by vlk přiel za bílého dne," řekl jeden stařičký permoník, to jsou vichni silní mui ve skalách. Měli jsme opravdu těstí, e jste nás zachránili!"

Tři kamarádi sluně poděkovali za odměnu a vydali se dál na cestu do Wattinghamu.