Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

40. kapitola

Krajina poté začala vést lehce do kopce. Zpočátku to nikomu ani nepřišlo, ale cesta tak byla ještě únavnější. Naštěstí se po několika mílích pláň srovnala do roviny. Bertrand i Tomáš se dost nudili. Krajina jim připadala čím dál tím nudnější. Také přestávala růst tráva a země se měnila v kamenitou.

K obědu dostal každý jen kus sýra a tvrdého chleba. Bertrand s Tomášem měli hlad jako vlk, a tak byli vděční i za to.

Kolem se začaly objevovat velké balvany. Netrvalo dlouho a všichni před sebou mohli spatřit velké skály těsně vedle sebe. Táhly se přes celý horizont, a tak bylo nemyslitelné je obejít.

„Tohle nevypadá dobře," pronesl zaraženě Tomáš.

„Ale kdež, jsou to jen skály, není se snad čeho bát," odpověděl Neadle. Nepůsobil ale příliš přesvědčivě.

„Všechno by bylo snazší, kdybych tu měl Biddy," povzdechl si Bertrand.

„To tak, ženská na takové výpravě!" vyprskl Tomáš.

„Co ty o tom můžeš vědět?" rozčílil se Bertrand.

Tomáš už raději mlčel. Moudřejší ustoupí, říkal si.

Zanedlouho všichni vstoupili mezi skály. Snažili se držet cestou na západ (a ideálně trochu na sever), nebylo to ale zrovna snadné. Některé skály byly obrovité a cesty mezi nimi úzké, pokud však byly vůbec nějaké. Ačkoliv se Neadle i Nello snažili tvářit sebejistě (aby vojákům dodali odvahy), po chvíli by se dalo říci, že ve skalách zabloudili.

Po nějaké době si před sebou Neadle všiml velké křižovatky různých cestiček. Rostla tam sytě zelená tráva a svítilo slunce. Rozhodl, že si tam všichni odpočinou. Když ale na ono místo došli, stalo se něco nečekaného. Zpoza kamenů se vyklonilo mnoho divných mužů. Stáli i nahoře na skalách a všichni měli natáhnuté luky. Kolem tváří jim visely dlouhé a mastné vlasy. Annahoppští vojáci byli v pasti. Neměli nejmenší šanci.

„Kdo jste?" zakřičel jeden z neznámých. Objevil se hned před Neadlem a šípem mu mířil přímo do tváře. Neadle netušil, co těm podivným lidem odpovědět.

„Jsou to jen další, co slouží tomu čarodějnýmu zmetkovi!" zakřičel jeden, který stál na skále. Všichni přátelé tak aspoň pochopili, že neznámí ve skalách mohou jen těžko patřit k zhugarské armádě - spíš Taragina nenávidí. Neadle zvedl smířlivě pravou ruku a řekl:

„Jsme vojáci v přestrojení. Pocházíme z Annahoppu a Belmánie. Míříme do Zhugar-roi, abychom zahubili zhugarského vládce."

Neznámý lučištník se překvapeně rozhlédl po ostatních a naznačil jim, aby schovali luky.

„My se tu před vládcem Zhugaru skrýváme. Odolali jsme jeho prokletí, protože jsme v době, kdy všechny očaroval, byli pryč. Když jsme se pak vrátili, byl tak zaslepený svou mocí, že na nás zapomněl."

„A to jsme byli oddíl těch nejlepších zhugarských vojáků!" přidal se jiný lučištník stojící opodál.

„Teď tady živoříme a obživu lovíme v lesích na západ odtud," pokračoval první. „Pomalu ale spřádáme plány, jak samozvaného vládce zbavíme moci. A jen tak mimochodem, mé jméno je Salogel."

Neadle, Nello i Gelmond se také představili. Salogel pak všechny pozval do své jeskyně. Tomáš i Bertrand se už těšili, že se snad konečně posadí. Zatím si ale všechny ty lučištníky se zájmem prohlíželi.

Kvůli dlouhému životu v divočině byli všichni špinaví a většinou i vousatí. Vnímavému Tomášovi ale i tak připadali zvláštně vznešení - jako by za sebou měli minulost plnou hrdinských skutků. Přestože na první pohled působili dost drsně, skrývali v sobě jakousi zvláštní ušlechtilost.

To už se ale všichni vydali na cestu mezi skalami.