Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

39. kapitola

Po dvou únavných hodinách přátelé s vojáky opustili les. Byla už úplná tma. Požár byl už příliš daleko, nebo dost možná úplně vyhasl, ačkoliv by to bylo nevysvětlitelné. Vzduch byl lehčí a přátelé na tváři cítili jemný, příjemný vánek. Všichni už byli k smrti unavení, a tak Neadle s Nellem rozhodli, že si můžou ustlat na trávě. Nabádal ale stráže, aby hlídaly obzvlášť ostražitě.

Bertrand i Tomáš usnuli téměř okamžitě. Noc byla klidná a na nebi zářily hvězdy.

Všichni se ráno probudili už velmi brzy. Slunce vstávalo krvavě rudé. Přátelé si mohli konečně prohlédnout, kam to vlastně doběhli. Otevřela se před nimi široká planina, na které rostla jen žlutá tráva a sem tam nějaké křoví. Bylo vidět dobře několik mil do kraje. Nikde nebylo ani živáčka. Asi půl hodiny cesty směrem na západ tekla široká řeka.

„Ach ano," povzdechl si Neadle, „věděl jsem, že tudy už někde poteče. Křižuje celou zem od jihu až na sever. Jmenuje se Zoida."

„Zoida," ušklíbl se Tomáš, „zdejší lidi si nějak oblíbili písmeno zet."

Neadle to nechal bez komentáře a spolu s Nellem vyzval ostatní, aby se vydali na cestu. Po celou dobu všichni přemýšleli, jakým způsobem širokou řeku překonají. Když došli ke břehu, Gelmond vychytrale pronesl:

„To nechte na mě."

Všichni se na něj otočili a s napětím čekali, co se stane. Kouzelníkovi se podivně zakalily oči a roztáhl dlaně. Mumlal si pro sebe jakási prapodivná slova.

Náhle se z klacků a trávy, co rostly poblíž, smotaly pevné otepi a následně poskládaly pružný a dlouhý most. Ostatní jen s neskutečným udivením koukali, neboť nikdy nic takového neviděli.

„Nemáte zač," usmál se Gelmond.

Všichni se vydali na cestu přes tmavou řeku. Jakmile poslední voják stanul na druhém břehu, most se rozpadl.

Tomáš šel mezi posledními. Ještě štěstí, že si včas všiml jakéhosi ohyzdného tvora, který vylézal ze Zoidy.

„Pozor!" zakřičel z plných plic. Ostatní se okamžitě přihnali a spatřili ohyzdného plaza s dlouhým čumákem a ostrými zuby. I přes své krátké nožičky se pohyboval velice rychle. Otevřel dlouhou tlamu a zakmital jazykem. Vydal ze sebe šeredný, pisklavý zvuk.

„Co je zase tohle za zrůdu," zhrozil se Tomáš a Bertrand jen přihlížel.

Neadle takového tvora v životě neviděl. Byl ale přesvědčený, že je nebezpečný, a tak ho několika správnými pohyby mečem zahubil. Nello odešel kousek opodál a za chvíli se vrátil s náručí plnou velkých vajec.

„To je dlák, těch už jsem pár viděl i v našich západních koloniích. Jen bránil svá vejce."

Když se všichni přesvědčili, že v okolí nikdo není, několik vojáků rychle zapálilo oheň a během několika minut ta obrovská vejce usmažili. Najedli se z nich úplně všichni, dlák jich totiž měl v hnízdě ještě několik.

„Tak jsme úspěšně překonali Zoidu," usmál se Neadle.