Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

36. kapitola

Když se všichni celí unavení ocitli na vrcholku, rozhlédli se směrem na západ. Nedaleko spatřili jasné světlo na vrcholku věže. O kousek dál spatřili další, i když bylo už o něco slabší.

„Určitě tu postavili celou řadu věží až k Zhugar-roi," zašeptal Neadle, „nejlepší bude, když z tohohle zatraceného údolí zmizíme."

„To je pravda," přisvědčil Gelmond, „měli bychom se hned teď vydat směrem na sever."

Nello souhlasil a Tomáš si jen povzdechl. Z kopce všichni co nejtišeji slezli zase dolů. Bertrand nejméně dvakrát zakopl o křivý kořen.

„Ty jsi hrozné motovidlo," ulevil si Tomáš.

„Dej pokoj," odbyl ho Bertrand.

Zdálo se, že si oba v posledních dnech rozumí čím dál tím míň. Bylo tomu tak určitě proto, že byli oba nervózní z toho, co je čeká.

To už ale stoupali na kopec na druhé straně údolí. Naštěstí byl výrazně mírnější a schůdnější. Všude bylo ticho, jen vítr šuměl v korunách borovic.

Když kopec překročili, opatrně se vydali cestou mezi menšími vršky. Nikdo netušil, kam jde, Gelmond ale vojáky s přáteli vedl směrem na sever a trochu na západ. Po dvou hodinách únavné cesty se všichni ocitli na odlehlém místě mezi skalami. Vedení se dohodlo, že se tu může přečkat noc, Nello ale hlídce zakázal rozdělávat oheň. Bertrand ani Tomáš už o ničem neuvažovali, zabalili se do deky a okamžitě usnuli. Noc už byla klidná a nic špatného se nestalo.