Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

23. kapitola

Ráno kamarádi vstávali až poměrně pozdě, ale nebylo kam spěchat. Rozhodli se, že se zase vydají na toulky po okolí. Nadšení ze včerejšího večera vystřídaly obavy, jestli je Neadle a belmánští vojáci naleznou, moc o tom ale nepochybovali. Důvěru jim dodával mocný kouzelník Gelmond. Určitě už o nestvůře slyšel a dobře ví, kde hnízdí.

Na druhou stranu, v Horijské zemi se začalo Bertrandovi s Tomášem líbit natolik, že by jim ani nevadilo, kdyby tam ještě nějaký čas zůstali. Bert především doufal, že ještě stráví co nejvíce času s Biddy.

Usmála se na něj štěstěna. Potkal ji hned, jak sešel ze schodů. Zjistil totiž, že v hostinci pracuje. Zrovna rovnala židle a utírala stoly.

„Ahoj Biddy!"
„Ahoj Berte!"

Bertrand přišel k dívce a pozval ji na vycházku. Ta pozvání přijala, samozřejmě ale hned po té, co za chvíli dokončí svou práci.

Tomáš svému kamarádovi takovou slečnu přál, byla opravdu moc hezká. Měla zlaté, vlnité vlasy až po pas a zdobila je červená stuha. Bertrand se taktéž nemohl vynadívat do jejích modrých očí.

Po několika minutách se spolu pár vydal na procházku do lesa. Tomáš zůstal stát u hospody a netušil, co bude dělat. Pravdou je, že na Bertranda také trochu žárlil, ale hlavně se začínal v Kouři docela nudit. Vyšel pomalým krokem na jižní stranu vesnice, pak asi půl hodiny pokračoval až na hranu útesu. Silné vlny narážely do skály a kolem proletělo několik racků.

Tomáš vytáhl flétnu, kterou si ráno půjčil od Bertranda, a pokusil se na ni zahrát nějakou písničku. Moc mu to ale nešlo. Hudebním talentem zrovna dvakrát neoplýval, a tak se z píšťaly ozvalo jen nepříjemné zapištění.

Celý zbytek dopoledne se pak procházel po hranách útesu. Zasněně pozoroval moře a ještě více tesknil po rodné Vísce. V duchu proklínal Bertrandovu touhu po zlatě, i když chápal, že na něj má nárok. Také mu bylo jasné, že válka proti zlému černokněžníkovi ze západu byla nevyhnutelná, nechápal ale, proč se k celé záležitosti musel nachomýtnout zrovna on, obyčejný kluk z jižní Belmánie.

Do vsi se vrátil až v poledne, kdy už měl ukrutný hlad. U stolu u Zlaté podkovy seděl Bertrand a zasněně se díval z okna.

„Ahoj Berte," řekl tiše Tomáš. Bertrand se s leknutím otočil.

„Ach, ahoj Tome," odpověděl na pozdrav. „Povím ti, Biddy je vážně úžasná dívka. A vypadá to, že náš vztah je na dobré cestě!"

„Chceš si ji vzít za ženu?"

„Jednou bych moc rád," začervenal se Bertrand, „myslím tím, až skončí tahle válka a my se vrátíme do Vísky."

„A nevadí ti, že je z takové dálky?" zvedl Tomáš obočí.

„Láska přeci všechno překoná!" usmál se Bertrand.