Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

6. kapitola

Ráno si odpočatí sbalili věci a vydali se z kopce do Velkého Podpolí.

Před mostem stáli dva strážní se sveřepými obličeji. Byli oblečení do železných košil a zlatá spona jim držela dlouhý plášť, který byl napůl modrý a napůl červený. Na hlavě měli helmy s ostrým hřebenem a v rukou halapartny. Když se tři přátelé přiblížili, zbraně před nimi zkřížili.

„Kdo jste?" zvolal napůl nepřátelsky ten, který stál nalevo.

Bertrand s Tomášem se trochu vyděsili, Neadle však v klidu zvedl pravou ruku a ledově řekl:

„Jsme přátelé podpolských lidí, já jsem obchodník ze severu a toto jsou mí dva společníci z podhůří na jihu."

Poté zpod kabátu vytáhl stříbrný kříž, který nosil na krku. Jeho dva kamarádi si nikdy nevšimli, že ho vlastní.

„Jsem ve službách našeho krále Rubaria Wattinghamského."

„V pořádku, vítejte v našem městě," řekl o něco mileji napravo stojící voják, „omlouváme se, ale král Rubarius nařídil nejvyšší možnou ostražitost. V západních zemích zuří válka." Poté oba dva přitáhli svou halapartnu k tělu a stoupli si každý na svou stranu.

Tři přátelé přešli most, uvázali Loppetta ke stromu, vzali si své věci a vešli do ulic plných života. Za chvíli došli na náměstí, které se přes den vždy proměnilo v tržiště.

Zrovna když zvony ve zvonici odbíjely devátou, vstoupili kamarádi mezi stánky a nakoupili si zásoby na další putování. Začali osvěžujícím ovocem, Neadle koupil náruč jablek a hrušek. Pokračovali uzeninami, sýry a sušeným masem. Skončili dvěma čerstvými bochníky chleba.

Nakonec se zastavili u obchodníka s klenoty. Neadle vytáhl váček plný blyštivých kamínků a vyměnil je za dvě hrsti plné zlatých mincí.

„To byl dobrý obchod," pronesl posléze, „hlavně proto, že mi je permoníci dali zadarmo." Když to dořekl, chytrácky se zasmál.

Poté, co nakoupili, se kamarádi vydali zpátky pro Loppetta. Když se blížili ke kraji města, Tomáš měl dojem, že u poníka někdo stojí, zamrkal ale očima a tajemná postava zmizela. Asi jsem jen unavený, pomyslel si.

Loppett se zdál vystrašený, Bertrand mu však dal jedno jablko a poník se uklidnil. Neadle ho odvázal a naložil na něj batohy.

Dali se na cestu po západním okraji města. Když ho obešli, spatřili, že se před nimi rozkládají velké, zelené kopce, nebo by se dalo říci spíš hory s oblými vrchy. Tomáš s Bertrandem se už vyděsili, že budou zase hodiny šlapat do kopců. Neadle je ale uklidnil:

„Nebojte se, těmito horami vedou pohodlné stezky údolími, navíc se tyto hory dají projít o hodně rychleji než ty předešlé."

To oba mladé muže uklidnilo, Bertrand se zakousl do zlaté hrušky a všichni tři vykročili.