Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

5. kapitola

Když kamarádi ušli dobrý kus cesty do kopce, sedli si na velký kulatý kámen a dali si kus chleba a slaného sýra. Zapili to několika pořádnými doušky dobré vody, zjistili však, že to byla poslední, kterou s sebou měli.

„Nemějte strach," řekl s klidem Neadle, „touto cestou jsem šel již mnohokrát. Pár kroků odtud je mezi kameny pramínek, z kterého vyvěrá lahodná horská voda."

Skutečně šli přátelé ani ne pět minut, když Neadle seběhl kousek do údolí a za chvíli se vrátil se třemi plnými čutorami.

Netrvalo dlouho a i podrápaný Tomáš se sebral a na své šrámy už ani nemyslel. Všichni tři se zase dali do veselé řeči a Bertrand si začal chvílemi hrát na flétnu všemožné podhorské popěvky.

Než se sluníčko překulilo přes poledne, začali kamarádi scházet z kopce, a tak se jim šlo velice snadno. Z části i proto, že okolí již bylo mnohem hezčí. Tráva rostla mnohem hustěji a ze země, která už nebyla zdaleka tak kamenitá, se tyčily zelené, jehličnaté stromy. Zanedlouho došli k těžkému stolu s dvěma lavicemi, které stály u cesty. Tam se všichni tři posadili, dali si k obědu chléb s jahodovým džemem, pořádně se napili a chvíli poseděli.

„Teď už bude cesta jen a jen lepší," sliboval Neadle.

Přátelé mu věřili, vždyť jim před pár hodinami zachránil život.

Po nějaké chvíli se opět sebrali a vyrazili na cestu. Po necelých třech mílích se kolem nich začal objevovat les. Byl příjemně vlahý a osvěžující, vždyť bylo jaro. Kolem rostly zelené bylinky a hustá tráva.

„Pst!" sykl Neadle Rottenbone a zastavil se. Pomalu ukázal směrem doprava. Jeho dva přátelé se tím směrem podívali a celí překvapení spatřili osamělého, hnědého poníka.

Neadle k němu pomalu vykročil. Vytáhl ze svého batohu hezké, červené jablko a opatrně ho poníkovi nabídl. Ten se do něho s chutí zakousl a nechal se odvést až na cestu.

„Usmálo se na nás štěstí," prohlásil šťastně Neadle.

„Jak mu budeme říkat?" zeptal se Tomáš.

„Získal jsem si ho díky jablíčku, tak bych mu říkal Loppett; tak se jablko řekne v jazyce přímořských lidí."

Přátelé z Vísky souhlasili. O přímořských lidech slýchali jen z pověstí od svých dědečků. Bydleli daleko na západě a jejich řeč byla krásná a melodická.

Poník Loppett byl krotký a přátelský. Neadle vytáhl několik pevných lan a přivázal mu na hřbet všechny tři batohy. Z jednoho provazu taktéž utáhl smyčku, kterou mu hodil kolem krku, aby ho mohl vést.

Všem se teď šlo mnohem lehčeji a pohodlněji, přestože na sobě stále ještě měli pevné permonické košile z kroužků, to jen tak pro jistotu.

Byl již večer, když tři kamarádi stanuli nad planinou, kudy protékala široká řeka Kalina. Přes ní vedl mohutný, kamenný most, za kterým stálo velké město.

„To je Velké Podpolí," řekl Neadle. „Pobývám tam docela často. Obchod tam jen kvete."

Bertrand s Tomášem chvíli jen tak stáli a město si prohlíželi. Oproti podhorským vesnicím bylo opravdu veliké. Po obvodu stálo několik kamenných strážních věží se dřevěnými stříškami. Domy byly namačkané na sebe a uprostřed, na širokém náměstí, se do nebes tyčila vysoká radnice.

Po chvíli nad sebe kamarádi natáhli plachtu a odebrali se ke spánku.