Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

46. kapitola

Zanedlouho už všichni seděli v jídelně u dlouhého stolu. Nikdo se nemohl nabažit takového množství jídla. Pečená zvěřina byla šťavnatá a červené víno slaďoučké.

„Bertrande," zvolal Salogel, „na oplátku vám všem dám plnou truhlu zlata. Takový hrdinský čin se nepodaří každému! Také vám půjčím naše nejlepší kočáry, které vás pohodlně dovezou až do západních území Annahoppu."

„To zní skvěle," usmál se Bertrand.

„Také vám do plátna zabalím vašeho padlého přítele," sklonil Salogel hlavu, „určitě by chtěl být pohřben ve své rodné Belmánii."

„To je pravda," posmutněl Bertrand, „takhle by si to přál."

Zanedlouho už bylo všechno přichystáno. Za mostem stála řada krásných vozů. Každý byl tažený čtyřmi zdatnými koňmi. První vůz měl na sobě navíc čtyři bílé praporky. Sedli si do něj Bertrand, Tomáš, Nello a Gelmond. Salogel jim na cestu zabalil paštiku a kus suchého sýra. Všichni si libovali, že konečně sedí, a jen se dívali z okna.

Krajina se opravdu proměnila. Přátelé neustále pozorovali plno zhugarských vojáků, jak ze sebe strhávají ošklivé uniformy a vracejí se domů ke svým rodinám. Bylo jasné, že země bude nadále již jen vzkvétat pod vedením moudrého krále Salogela.

Po třech dnech plných vzrušujícího hovoru všichni konečně dorazili do Marportu. I tam se všichni radovali, že válka skončila a na zemi vládne opět mír.

„Inu, já se tu s vámi rozloučím," řekl Nello a podal všem ruku. „Doufám ale, že se ještě někdy uvidíme!"

„Tak to já taky," usmál se Bertrand.

„No a my se vrátíme zpátky do rodné Belmánie," řekl Gelmond.

„Gelmonde," osmělil se Bert, „myslíš, že bychom se ještě mohli stavit v Kouři? Rád bych se ještě jednou viděl s mojí milovanou Biddy."

„Ale beze všeho," usmál se Gelmond, „pro lásku cokoliv!"

Další den pak přátelé strávili v rychlé plachetnici a pluli směrem k horijskému království. I tam všichni přátele nadšeně vítali - novinky o konci války se šířily bleskovou rychlostí. Navíc vyšlo najevo, že zrádný král Basewin před několika dny zemřel. Byl už velmi starý a na trůně ho nahradil jeho syn.

Bertrand dobře věděl, v jakém domě Biddy bydlí. Byl nízký, ale už na první pohled útulný. Zaklepal na prkenné dveře. Otevřela mu jeho láska. Hned se s ním ze všech sil objala. Bert jí daroval malou kytici, kterou natrhal cestou. Po chvíli přišel její otec. Byl to starší, blonďatý muž s huňatým knírem. Hned si chtěl s Bertrandem potřást rukou. Donekonečna mu děkoval za jeho hrdinský čin. Bert byl z toho poněkud v rozpacích, hlavně když požádal o Biddinu ruku. Její otec to však považoval za ohromnou čest, hned si sbalil malý kufřík a odhodlal se odeplout na svatbu spolu s Biddy. Jeho žena byla již bohužel po smrti. Každopádně Biddy se celou cestu k lodi držela s Bertem za ruku a neustále si s ním povídala.

Cesta po moři byla příjemná. Po třech dnech se přátelé shledali s králem Rubariem. Bertranda okamžitě pasoval na čestného rytíře a Tomášovi udělil řád bílé holubice. Navíc splnil svůj slib a Bertrandovi vrátil všechno zlato, které si vysloužil jeho dědeček, a přidal mu i malou truhličku navrch. Spolu s pokladem ze Zhugar-roi to bylo neuvěřitelné bohatství. Rubarius půjčil Bertrandovi s Tomášem krásný vůz na cestu do Vísky. Řídil ho sympatický permoník v červených kalhotách.