Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

7. kapitola

Cesta byla opravdu příjemná. V horách se do výšky tyčily svěží listnaté lesy. Ty navíc nabízely příjemný úkryt před ostrým sluncem. Po cestě také rostly lesní jahody, maliny a ostružiny, což bylo opravdu lahodné osvěžení. Bertrand hrál na svou flétnu a oba kamarádi se k němu přidávali se zpěvem:

Cesta naše hezky plyne

a stromy jsou zelené

jak travička, na mou duši

co bys řekl, jelene

Doma mě má máma čeká

s bramborovou kašičkou

Snad se vrátím s věncem buřtů

a taky plnou kasičkou

Sluníčko leze za kopce

a už bude brzo tma

já půjdu i o půlnoci

to je cesta, cesta má!

Noc byla klidná a stromy přívětivě šuměly, přesto kamarádi pro jistotu hlídkovali u strážního ohně. Vše působilo tak, že tentokrát se nic zlého nestane.

A také že nestalo. K jitru jen příjemně svítalo a po stromech šplhaly veverky s huňatými ocásky.

Přátelé si nemohli na nic stěžovat. Na svůj cíl se všichni moc těšili a měli dostatek jídla na několik dní, takže se jim cestovalo pohodlně.

Sotva minulo poledne, hory se začaly zmenšovat a v odpoledni již kráčeli po úplné rovině a několikrát překročili čistý potůček, kde si doplnili své zásoby vody.

Bylo jim však divné, že přes různé potoky přecházejí čím dál tím častěji, až jim to konečně Neadle vysvětlil:

„Tato část cesty bude o něco méně pohodlná, přejdeme totiž Žabí močály."

„Aha, chápu, Žabí močály," pronesl ironicky Tomáš.

Za chvíli cestovatelé vstoupili na prkenný chodníček, který byl místy trochu nahnilý. Brzy také oběma kamarádům z Vísky došlo proč. Pod chodníkem se totiž začaly objevovat nechutné kaluže se špinavou a zakalenou vodou. Také už kolem nebylo zdaleka tolik stromů, spíš jen křovíčka s trny. A pokud ano, tak jen suché, ošklivé větve na umírajícím kmeni.

Už se začalo stmívat, když před sebou přátelé spatřili světlo. Po pár vteřinách se ozvala strašná ohlušující rána (jako ten nejstrašnější hrom) a kamarádi spatřili něco strašného a ohyzdného.

Před nimi stála podivná postava celá od bahna. Vypadala úplně jako žába - nezvyklé však bylo to, že byla velká jako člověk a stála na zadních. Také na sobě měla mokrý černý kabát a na hlavě vysoký klobouk. Byla neskutečně ohyzdná a po bradě jí stékaly sliny.

Loppett začal ostražitě řehtat a Bertrand s Tomášem se strašně vyděsili.

Neadle je však uklidnil: „Nemusíte se bát, tohle je Froneus, můj přítel. I když chápu, že vás asi trochu překvapil..."

Ten, kterého Neadle nazýval Froneem, se jen usmíval a přátelsky jim kynul:

„Nic se neděje, tohle se mi stává v jednom kuse. Vím, že jsem ošklivý, a už jsem si na to v té bažině tak nějak zvykl."

Oba přátelé vycítili, že se není čeho bát, a přijali pozvání do Froneovy skromné chýše.

Ta sice na první pohled nepůsobila vůbec přívětivě a vypadala, že se každou chvílí rozpadne, přátelé se však usadili kolem obdélníkového stolu v docela útulné místnosti. V rohu praskala kamna a police kolem dokola byly plné knih.

„Chápu, že vás můj vzhled poněkud vyděsil," začal hlubokým hrdelním hlasem Froneus, „ale mě se bát nemusíte. Žiju o samotě, protože ostatní příslušníci mého rodu již bohužel vymřeli."

Poté všem podal kusy ryby na hliněných talířích.

„Co to ale bylo za strašnou ránu?" osmělil se špitnout Bertrand.

„Já jsem vědec," odtušil překvapeně Froneus, „a teď pracuji na nových typech děl a kanónů."

„Děl," otevřel ústa udiveně Bertrand. O takových strojích dosud slýchal jen v příbězích z dáli a nikdy nic takového neviděl.

Po pár chvílích se už ani jeden z mladíků z Vísky Fronea nebál, naopak se s ním dali do přátelského hovoru. Podivuhodný žabí muž všem vyprávěl vzrušující historky z dávných dob, kdy ještě žádná Belmánie neexistovala a lidé žili jen daleko na východě. Právě tehdy tyto bažiny obývali jeho příbuzní, z kterých zbyl jen on, syn posledního žabího vůdce.

V místnosti panovala příjemná nálada, hlavně když si Froneus vzal na klín podivnou krabičku s klikou. Začal jí točit a tím se ozývala veselá melodie. Bertrand se k ní přidal na svou flétnu a Neadle si nohou spokojeně pohupoval do rytmu.

Všichni šli spát až krátce před půlnocí. Froneovi hosté se uvelebili na slamnících, které jim žabák odestlal. Spalo se jim dobře, i když bylo všude kolem zvláštní vlhko. Poník Loppett již nějakou chvilku spokojeně podřimoval venku uvázaný u stromu. Byl rád, že si našel tak laskavé pány.