Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

28. kapitola

Ráno je vzbudil Neadle jemným cloumáním za rameno. Byl čerstvě oholený (zůstal mu jen jeho věčný knír) a na zádech měl zelenou krosnu. Podle všeho byl připravený na dalekou cestu, a také že ano. Když se jeho kamarádi probrali, řekl jim:

„Teď se půjdeme dolů nasnídat, za městem se k nám připojí oddíl těch nejlepších vojáků a pak se vypravíme splnit náš úkol."

Bertrand s Tomášem po sobě jen koukli a sbalili si do batůžku těch pár věcí, které jim ještě zbyly. S Neadlem se vypravili ven z hotelu, před kterým už na ně čekal kouzelník Gelmond.

Marport byl plný života. Na širokých ulicích sídlila spousta stánkařů a mnoho lidí spěchalo sem a tam.

Přátelé se rychlým krokem vydali k západním okrajům města. Už z marportských ulic bylo vidět, že se nad nimi zdvihají vysoké kopce s borovými lesy.

„Víš, Neadle," zeptal se opatrně Bertrand, „proč vlastně nejedeme do Zhugar-roi na lodi? Je to přeci ostrov, nebo ne?"

„Milý Berte," odpověděl s pokývnutím Neadle, „sice máš pravdu, Zhugar-roi je opravdu ostrov, ta cesta je ale příliš nebezpečná. Rozbouřená voda tam prudce naráží do útesů a kdybychom jeli po klidnějších vodách dál na sever, určitě bychom narazili na někoho z Grönnu."

„Cože? Z Grönnu? O té zemi jsem nikdy neslyšel."

Vtom se do hovoru vložil svým starým hlasem Gelmond: „Grönn je chladná země na severu za mořem. Grönnský lid je opravdu drsný a živí se loupením na moři. Jsou mu vzdáleny všechny šlechetné lidské vlastnosti. Ti lidé jsou pro nás velice nebezpeční, dovolují si až příliš mnoho, ale to jen proto, že jsou teď dobrými přáteli zhugarského vládce."

Bertrand s Tomášem jen vytřeštěně koukali a Bert pak doplnil: „No, tak jsem asi rád, že půjdeme pěkně po zemi."

„Tak tak," souhlasil Neadle, „teď půjdeme kus cesty přes annahopské kolonie a pak chvíli přes sporná území, ta teď ale ovládáme a budeme tam v bezpečí."

„A pak?" zvedl obočí Tomáš.

„Pak," povzdechl si Neadle, „se budeme plížit přes nepřátelské území až do Zhugar-roi, kde musíme dokonat náš úkol."

Přátelé opustili město. Na okraji hlubokého lesa na velkém kopci na ně čekal oddíl přibližně dvaceti vojáků. Všichni na sobě měli bílý plášť sepnutý zlatou sponou. Kolem krku měli plátěnou ochranu a pod ní kroužkovou košili. Tomáše s Bertrandem ale nejvíc zaujaly zdobené helmy s bílým chocholem.

„Zdravím, stateční muži," zvolal Neadle, „tohle jsou mí přátelé z Belmánie, Tomáš a Bertrand. Ten vlastní klíč od Zhugar-roi a náš král Rubarius usoudil, že nám Bert pomůže zahubit vládce Zhugaru."

Někteří vojáci po sobě divně koukali, jeden z nich se však sebral a přišel přátelům potřást rukou:

„Vítám vás. Jmenuji se Nello a tohle je můj vojenský oddíl. Jsou to ti největší profesionálové. Přijměte prosím naše služby."

Nello mluvil k Bertrandovi se zvláštní pokorou, jako by do něj vkládal naděje na spasení své země. Bert byl z toho poněkud vyplašený a nezmohl se na nic jiného než na prosté poděkování.

Oddíl se s přáteli vypravil dál na západ. Bert i Tomáš si oddechli, že nemusí šlapat do kopce, ale chystají se ho obejít. Po chvíli se napojili na bíle dlážděnou cestu a vydali se vstříc zhugarským zemím.