Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

9. kapitola

Jezero Déoram bylo obrovské a připomínalo hvězdu se sedmi cípy. Přátelé ho chtěli obejít, kdyby však šli přesně podél pobřeží, výrazně by si zašli. Vypravili se tedy od jednoho cípu ke druhému přes louky a listnaté lesíky.

Toho dne by se jim dost možná šlo i příjemněji, to by se však ráno nesměli setkat s nepřátelským rarachem a ztratit milého poníka Loppetta. Přestože spolu byli jen pár dnů, přirostl jim k srdci a teď jim bylo truchlivě. Také jim přibyla zátěž na záda; toho si však ve svém žalu vůbec nevšímali.

Ani spolu nejprve moc nemluvili; přestože svítilo sluníčko a zelená příroda kolem působila šťastně. Až Bertrand se Neadla zeptal na něco, co mu už delší dobu vrtalo hlavou:

„Neadle, proč se to jezero jmenuje tak nesrozumitelně, i když leží ve stejném království jako Víska a Permice a Podpolí a všechno ostatní?"

Neadle, který už byl v očích svých přátel spíš dobrodruh než jen obchodník (už kvůli jizvám po ranní rvačce s rarachem), otočil hlavu k Bertrandovi a odpověděl:

„To je jednoduché, Berte. Naši lidé tu nežili vždycky. Kdysi to tu obývali předci dnešních přímořských lidí, než přišli do své západní říše Annahoppus. Tehdy dali jezeru jméno Théoran, belmánští lidé ho však zkomolili na Déoram. Stejné to je i s přilehlým městem: dnes mu říkáme Felakon, původně se ale osady v těch místech jmenovaly Fellaceon. A naše hlavní město Wattingham? Dříve to nebylo nic jiného než Wattenlém!"

To Bertrandovi připadalo zajímavé. Nikdy ho nenapadlo přemýšlet o tak dávné minulosti a připadalo mu divné, že tu Belmánské království nebylo vždy.

„Znáš ještě nějaká stará jména? Co třeba řeka Elesoida? To zní také hodně cizokrajně!"

Neadle se pousmál: „Ach ano, jistě, Elesoida dřív bývala tepnou dávného království dnešních lidí z Annahoppu. Především proto, že byla plná zlatého písku, Annahoppští ho však už dávno všechen vyrýžovali. A jak že se řeka jmenovala? Přeci Ellasoïda! Ellas v jejich jazyce znamená zlato."

Bertrandovi se hlavou ještě dlouho motaly představy dávného lidu, který v těchto krajích žil.

„A abych nezapomněl," uvědomil si po chvíli Neadle, „i mé jméno přeci pochází od Annahoppských lidí! Jen se dřív psávalo Rattenboan - význam je ale prý trochu hanlivý."

Večer přátelé došli k Felakonu, velkému městu, které leželo u jednoho z cípů jezera.

„Je to nejdůležitější rybářská metropole v Belmánii," pronesl Neadle.

Ze tří stran vedly kolem města masivní hradby se střílnami, z té čtvrté jezero.

Tři přátelé přišli k jižní bráně. Nahoře na hradbě stálo několik vojáků, stejně jako ti z Velkého podpolí měli železné košile a červenomodré pláště a tvářili se důležitě a sveřepě.

„Kdo to přichází do Felakonu?" zvolal silným hlasem jeden z nich.

„Já jsem obchodník v Rubariových službách," odpověděl silným hlasem Neadle, „a toto jsou mí dva společníci z jižního podhůří."

Nato si z krku stáhl stříbrný křížek na řetízku a zdvihl ho směrem ke strážcům.

„V pořádku, můžete vstoupit!" odpověděl vojín a zabral za obrovskou kovovou páku. Tím vytáhl těžkou mříž a otevřel tím bránu.

Bertrand, Tomáš a Neadle Rottenbone vstoupili do města. Okamžitě je praštil přes nos ohavný pach rybiny. Měli v plánu zajít si někam na večeři a na nocleh. Bertrand opravdu doufal, že si bude moct dát něco jiného než rybu.

Proto se opravdu vylekal, když vešli do příjemně vypadající hospůdky jménem U Tlustého sumce a milý hospodský se ho okamžitě zeptal, jestli si dá kapra, nebo cejna, že prý líni nejsou bohužel k dispozici.

Naštěstí mu jeho žena uvařila česnekovou polévku a usmažila topinky. Přátelé si taktéž moc rádi dali několik piv. Byla jiná, než pili na jihu pod horami; výrazně tmavější a hořčejší, chutnala však dobře.

Asi v jedenáct večer se odebrali do patra do svého pokoje se třemi postelemi. Pořádně se umyli, vytáhli z pouzder své břitvy a postupně se před zrcadlem oholili. Pak se odebrali k hlubokému a spokojenému spánku.

Ráno si dali k snídani kus chleba se sýrem, rozloučili se s hospodským a odešli pryč.

Na ulici se Neadle s úsměvem pozdravil s jakýmsi mužem, který na svůj vůz nakládal sudy s rybami.

„Numie!"

„Neadle!"

Numius položil sud na zem a šel se se svým přítelem obejmout.

„Seznamte se," pronesl Neadle, „tohle jsou Bertrand s Tomášem z jižního podhůří a tohle je Numius, zdejší obchodník s rybami a můj kamarád."

Podali si ruce. Pravda je, že Numius nepůsobil kdovíjak sympaticky, především pro svůj prošedivělý plnovous a dech, který páchnul rybinou, ovšem tak tomu bylo u každého obyvatele Felakonu.

Dva odvěcí obchodničtí přátelé si spolu pár minut povídali, pak se Neadle vrátil k podhorské dvojici a řekl jim:

„Máme štěstí. Numius se zrovna chystal odjet do Wattinghamu. Může nás svézt a ušetřit nám tak celé dny cesty!"

To byla pro kamarády skvělá zpráva. Pomohli tedy Numiovi naložit do vozu zbylé dva sudy a pak se mezi ně posadili. Nad nimi byla natažená plachta, která je později dobře chránila před větrem, deštěm i sluncem. Neadle si odešel sednout dopředu ke svému příteli, který bičíkem popoháněl dva hnědé tažné koně.

Vůz se dal do pohybu a Bertrand s Tomášem se rozhlíželi kolem.

Přestože město zapáchalo těžkou rybí vůní, podhorským přátelům se líbilo. Domy byly vysoké a ulice úzké a dlouhé. Vypadalo to, že brzy začne pršet, podle kaluží by ale přátelé hádali, že tady prší snad pořád.

Když město severní branou opustili, otevřela se před nimi široká krajina. Jeli po silnici a míjeli jiné vozy, které mířily do Felakonu. Když se rozhlédli do dáli, viděli na obzoru vysoké hory, a to jak na západě, tak na východě.

Všichni přátelé byli spokojení, protože po několika dnech pochodování se konečně jen tak vezli. Jediná věc, která Bertrandovi s Tomášem poněkud vadila, byl opět těžký pach rybiny, který vycházel ze sudů. Naštěstí jim zbylo ještě pár porcí sušeného jehněčího, slaného sýra a k tomu i několik chutných jablek.

Bertrand a Tom si zprvu pořád povídali a zpívali, po několika hodinách už ale jen sledovali ubíhající cestu a usilovně přemýšleli o pokladu ukrytém ve Wattinghamském paláci. Jak se ho zmocnit?

Bertranda po několika zmatených myšlenkách napadlo si o něj jednoduše říci. Měl na zlato přeci nárok. Navíc dobře věděl, že Rubarius je moudrý král, který není ani zdaleka tak hrabivý jako svůj otec. Ano, po dlouhých minutách usilovného uvažování se pevně rozhodl. Spravedlnost přeci musí zvítězit!