Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

25. kapitola

Když kamarády vyváděli z královského paláce, stalo se něco neuvěřitelného. Oba koukali do země, najednou ale zaslechli známý hlas:

„Bertrande? Tomáši?"

Oba přátelé pak zvedli hlavu a na tváři se jim zčistajasna objevil úsměv. Spatřili totiž na koních kamaráda Neadla a spolu s ním i čaroděje Gelmonda. Vedle nich stáli další dva koně - byli připravení pro Tomáše s Bertem.

„Omlouvám se, trvalo nám, než jsme došli do Kouře, kde nám řekli, co se stalo," řekl Neadle, „a vůbec, co se to tady děje? Kam ty dva nešťastníky vedete?"

Oba horijští vojáci se po sobě zmateně podívali.

„Jeho Výsost král Basewin nám dal rozkaz odvést je do věznice."

„Do věznice? A pročpak?" zakabonil se Neadle.

To už to Bertrand nevydržel a vykřikl: „Protože jejich král nás chce využít a nechat si všechno zlato pro sebe!"

„Tak takhle to je," pronesl náhle Gelmond. Pomalu ze svého hábitu vytáhl dva šátky. Tleskl do dlaní, šátky s ohromnou rychlostí přelétly vzduchem a pevně se překvapeným vojákům utáhly kolem očí. Čaroděj pak do obou šťouchl, oni se zamotali a spadli na zem. Jeden z nich okamžitě zavolal o pomoc, než ale stačila přijít, Tomáš i Bertrand skočili na své koně a všichni belmánští přátelé se dali útěk.

„Zavřete bránu!" zařval hystericky jeden z oslepených vojáků a marně se snažil strhnout šátek z očí.

Belmánští přátelé měli velké štěstí. Než si totiž ospalý (a dost možná i opilý) strážný na bráně uvědomil, co se to děje, byli už dávno pryč.

Vyhráno ale zdaleka neměli. Dali se na zběsilý úprk před horijskými. Ti už za nimi troubili na poplašné rohy. Bylo jisté, že Basewin se klíče jen tak nevzdá. Bertrand ale se svými kamarády prchal směrem na sever. Všichni čtyři spěchali zpátky ke Kouři, neboť tam kotvila jejich loď. Cesta jim trvala několik hodin, až už byli koně zcela zpocení a vyčerpaní.

Do Kouře dojeli dlouho po půlnoci a celá ves už spala. Za okny se ale začínalo rozsvěcet, protože se necelou míli za přáteli neustále ozývalo hlučné troubení horijských rohů.

Kamarádi doprovázení kouzelníkem Gelmondem minuli vesnici a spěchali cestou mezi skalami. Po několika minutách dorazili k malému přístavu, kde kotvila skromná loďka. Byla to ta samá, kterou Bertrand s Tomášem odjeli z Wattinghamu.

Koně nechali na břehu. Pomysleli si, že už se o ně postará někdo z Kouře. Pak loď rychle odvázali od mola a vylezli na ni po provazovém žebříku, který předtím nechal Neadle prozíravě svěšený. Přátelé začali okamžitě burcovat námořníky. Většina z nich ale spala, a tak to šlo pomalu. Tomáš byl pořád v šoku a bál se, že té noci zemře, Bertrand také nebyl zrovna nejklidnější. Námořníci rychle napnuli plachty, odrazili loď od mola a připravili vesla.

Člun se dal celkem rychle do pohybu, neustále se ale ozývalo troubení rohů. Nikdo z horijských vojáků naštěstí netušil, že belmánští přijeli lodí, a když je to konečně napadlo, neměli nejmenší ponětí, kde leží nejbližší přístav. To přátelům hrálo do karet.

První koně se na břehu objevili až po deseti minutách, a to už byla belmánská loď ve slušné vzdálenosti. Několik horijských vojáků se v tom zmatku pokusilo alespoň vystřelit z luku, šípy ale jen padaly do vody, a tak je jejich velitel zarazil.

Bertrand i Tomáš si hluboce oddechli, správně ale tušili, že to nejhorší teprve přijde.