Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

1. kapitola

V dalekých krajích, pod modravými horami v zelených kopcích, žili kdysi dávno mírumilovní lidé, obyvatelé království jménem Belmánie. Usazovali se v malých vesničkách, pěstovali brambory a pásli na loukách krávy a kozy.

Jedna z mnoha malých osad, říkalo se jí prostě Víska, ležela pod dvěma velkými pahorky. Mezi nimi protékala Kalná říčka. U ní stál mlýn a kolem dokola všeho všudy možná patnáct, možná dvacet obydlí, jeden krámek a jedna hospůdka.

V té se pravidelně scházeli dva odvěcí kamarádi. První se jmenoval Bertrand a druhý Tomáš.

Bertrand byl odjakživa velký smíšek. Nikdy nezkazil žádnou legraci. Jako by ho k tomu předurčovaly i veselý, zakulacený obličej a hnědé, vlnité vlasy. Jeho slabou stránkou však bylo to, že své činy málokdy domýšlel do konce, což leckdy přinášelo nežádoucí následky.

To Tomáš byl daleko opatrnější, přestože to nebyl žádný bručoun. Dalo by se to však očekávat již na první pohled vzhledem k tomu, že byl o něco vyšší než Bertrand, tvář měl dlouhou a vlasy rovné a černé.

První z nich šel v podvečer hodit zrní slepicím, dolít vodu selátku a dát mu do koryta šrot. Hned potom přešel po kamenném mostě říčku, prohopsal kolem mlýna a vstoupil do hostince U Zlatého korbelu. Tam už na něj za těžkým, dubovým stolem čekal jeho přítel Tomáš. Nebyl však sám - vedle něj popíjel jejich další kamarád - Neadle Rottenbone s hnědým knírem a veselými, kulatými tvářemi.

Neadlovy osudy byly přinejmenším zajímavé. Pocházel z daleka, z jednoho z velkých měst. Byl obchodníkem a seznámil se se svými podhorskými přáteli na jednom trhu. Od té doby za nimi čas od času přijel, jednou několikrát během jednoho měsíce, jindy se zas neukázal celý rok. Svým kamarádům však zůstával věrný a vždy se na ně moc těšil.

„Nazdar Neadle!" vyhrkl s radostí Bertrand.

„A co já? Nestojím ti za pozdrav?" zeptal se s pusou od ucha k uchu Tomáš.

„Jasně že stojíš, ale s tebou jsem každý den a našeho milého Neadla jsem neviděl už půl druhého měsíce," odpověděl Bertrand.

Poté spolu celý večer klábosili a prolévali hrdlem jedno pivo za druhým. Bylo sladké (takové se v podhůří vařilo všude) a kamarádům se dělali kníry od husté pěny. Zahráli si spolu několik partiček jedné karetní hry a byli šťastní, že se všichni zase vidí.

Až krátce před půlnocí, když se konečně chystali domů (a Neadle nahoru na nocleh), se jim kamarád z daleka chystal ukázat něco neobvyklého. Pomalu z pocintaného kabátu vytáhl velký pozlacený klíč se spoustou zubů a zoubků.

„Co to je?" vykulil oči Bertrand.

„Klíč od jednoho z wattinghamských trezorů," odpověděl pomalu Neadle.

„Cože? Od trezoru našeho krále, mocného Rubaria Wattinghamského?"

„Ano, od našeho ctěného pána. Já jsem sice obchodník, nikoliv lupič, klíč od trezoru plného zlata se mi ale nedostane do ruky každý den! Vzpomínáš si, jak jsme se domlouvali, že se zmocníme zlata, které ti patří? Nyní se nám to může podařit!"

Jelikož byli přátelé pořádně podnapilí, s tímto návrhem nadšeně souhlasili. Poté se rozloučili a odešli spát.

Ráno by si Bertrand ani nevzpomněl na včerejší řeči o loupeži - kdyby ho však nevzbudil rozesmátý Neadle Rottenbone:

„Tak jdeme, ne?"

„Cože? Kam?" zeptal se rozespalý Bertrand.

„Přece pro poklad!" zasmál se Neadle.

Hodili na pánev několik vajíček, cibulku a uzeninu a pak spolu všichni tři posnídali.

„Zdá se ti to opravdu jako dobrý nápad?" zapochyboval Bertrand.

„Také si říkám, tohle nemůže dobře dopadnout," zakroutil hlavou Tomáš.

„Jasně že to je dobrý nápad!" usmál se Neadle.

„Máš pravdu," řekl klidně Bert, „nadešel správný čas."

Aniž by komukoliv cokoliv pověděli, vyrazili Bertrand, Tomáš a Neadle z malé vesničky po proudu Kalné říčky a těšili se na to, co na ně v belmánských krajích čeká.

@&.IsԩR