Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

29. kapitola

Cesta po dlážděné silnici byla příjemná. Vedla skoro pořád rovně mezi mohutnými kopci s lesy. Na modré obloze bylo jen pár bílých mráčků.

K poledni přátelé s vojáky dorazili do malého městečka. Bertrand hned podle zdobené cedule zjistil, že se jmenuje Klenn. Nello všechny dovedl do prázdného hostince, kde příjemný kuchař nalil každému talíř plný husté polévky s kousky jehněčího masa.

Po chutném obědě celé společenství kráčelo dál. Náhle se na silnici objevily do skály vytesané schody. Nebylo tam už totiž jiné cesty než přes kopce. Jak Bertrand, tak Tomáš kopce nesnášeli (a to i přes to, že vyrostli v belmánském podhůří), a tak byli pěkně otrávení.

Když ale vystoupali na samotný vršek, všechna ta námaha se jim vyplatila. Naskytl se jim krásný výhled do kraje plného borovic.

„Ani mi nepřipadá, že bychom šli do nepřátelského kraje," podivil se Bertrand.

„Tohle jsou totiž pořád ještě země annahoppských lidí," vysvětlil Neadle, „zhugarské země moc neznám, ty jsou ale mnohem méně přívětivé."

Bertrand na to naprázdno polkl a Tomáš se jen zamyšleně díval.

Po jiných schodech se přátelé spolu s vojáky vydali zase z kopce. Když z něj sešli, cesta začala vést podél říčky. Kamarádi v ní mnohokrát zahlédli žábu nebo ropuchu. Na hladině se často ozývalo šplouchání od skákavých ryb.

Muselo být tak pět odpoledne, kdy už byli kamarádi pěkně unavení. Cesta se jim zdála bez konce a několikrát museli zdolat pořádný vršek. Neadle je ale povzbuzoval a oběma dal šťavnaté jablko.

K večeru všichni dorazili do města mezi třemi velkými kopci. Jmenovalo se Kennum, což - jak přátelům osvětlil Neadle - znamenalo „naděje".

„Budeme ji potřebovat," povzdechl si Tomáš.

Všichni se pak unavení odebrali do hostince. Kamarádi z Vísky už byli tak vyčerpaní, že ani nevnímali, co vlastně jedí a jak se dostali do postele.