Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

20. kapitola

Následujícího rána se lodě začaly blížit k hlavnímu městu annahoppské říše: velkému přístavu Léoport. Tam už na belmánskou armádu čekalo několik lodí s přímořskými lidmi. Rozhodlo se, že kvůli vyššímu bezpečí poplují vojska společně.

Belmánských lodí však bylo kolem dokola tolik, že ani jeden z přátel nic neviděl. Tomáš s Bertrandem se mohli ukousat zvědavostí, jak se těšili na přímořské lidi.

„Však se dočkáte," usmál se Neadle. Teď vypadal vesele, ale jindy byl on i Zendle poněkud ustaraný. Šlo to na nich dobře poznat, což Tomášovi nepřidalo na klidu. I Bertrand už začínal něco tušit, věděl, že tohle nebude jednoduchý úkol. Proudila v něm však rytířská krev, a tak se na dobrodružství skoro i těšil. Také viděl všude kolem sebe, jak jsou armády dvou spřátelených zemí obrovské, a tak se nebál.

Za chvíli všichni spatřili vysoké věže Léoportu. Tomáš s Bertrandem jen úžasem otevřeli ústa. Nikdy neviděli tak vysoké domy s úzkými uličkami ani důmyslněji postavené opevnění. Hradby vedly v několika řadách i výškách a skoro všude stály různé věže. Na všech vlály bílé vlajky - symbol nehynoucí čistoty a míru.

Lodě nabraly příznivý vítr a odpluly směrem k západním zemím. Neuplynula ale ani hodina a stalo se něco opravdu nečekaného.

Najednou se zvedlo několik mohutných a vysokých vln. Malá loď s Bertrandem a Tomášem to jen tak tak ustála. Pak z moře vyskočila ohromná stvůra a zase se potopila. Přátelé byli tak šokovaní, že se nezmohli na jediný čin. To už ale příšera vystrčila šerednou a ohromnou hlavu se zlýma očima bez bělma. Roztáhla širokou tlamu se špičatými zuby. Vrhla se proti lodičce - tou to pěkně zamávalo, jak byla obluda obrovská.

Hned na vedlejší lodi pluli král Rubarius a jeho čaroděj a rádce Gelmond. Ten okamžitě začal z holých dlaní vysílat obrannou moc. Vzduchem létaly silné paprsky, netvorovi ale způsobily nanejvýš pár škrábanců. Ten mezitím už vyrazil proti Bertrandově lodičce ještě jednou, tentokrát ji ale převrhl. Sice už po něm stříleli vojáci z Froneových kanónů, on se však stihl ponořit pod hladinu.

Všichni, kdo byli na lodi, se náhle ocitli pod vodou. Bertrand s Tomášem sice uměli vcelku dobře plavat, to jim ale nebylo nic platné. Obří příšera je totiž okamžitě pohltila do své ohromné tlamy.

Kamarádi leželi na červeném, drsném jazyku. Byli celí zadýchaní a nemohli propána uvěřit tomu, co se to právě stalo.

„Safra Bertrande! Nás spolknul nějaký sumec nebo co!" vyhrkl ze sebe Tomáš.

„Co se to krucinál děje?!" zakřičel vztekle Bertrand z plných plic. Odpovědělo mu ale hrozné zachrčení vycházející z hlasivek toho strašného tvora, a tak už oba přátelé mluvili raději jen potichu. V tlamě bylo dost místa, aby si oba mohli sednout, zůstali ale ležet.

„Co budeme dělat?" řekl už potichu Bertrand.

„Hlavně se nesmíme nechat spolknout a musíme doufat, že nás to někde vyplivne!"

Tomášova slova se za necelé tři hodiny plné neskutečného strachu stala skutečností. Obluda je velkou rychlostí vyplivla do jakéhosi bahnitého hnízda ve skalistém břehu. Obrovskou tlapou je zakryla dlouhými, ostrými větvemi. Pak se překvapivě otočila a znovu zmizela v hlubinách.

Oba kamarády píchaly klacky všude po těle, byli však schopní se z nich bez problémů vyhrabat.

„Ta ryba je ale pěkně hloupá," pousmál se špinavý Bertrand, „podle všeho si myslí, že jsme v bezvědomí a navíc tak tupí, že se nedostaneme pryč!"