Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

11. kapitola

Ráno svítilo příjemné sluníčko. Po skromné snídani (při které na žádné ryby naštěstí nedošlo) se Numius vydal na tržiště a Neadle, Bertrand a Tomáš do královského paláce.

Ve městě bylo opravdu živo. Stovky nebo snad tisíce wattinghamských obyvatel neustále chodily sem a tam. Všichni vedli nejrůznější řeči.

Podhorští kamarádi, kteří celý život prožili ve Vísce a nejtěsnějším okolí, nevěděli, kam se koukat dřív. Netrvalo však dlouho a stáli před velkou branou, která vedla skrz silnou kamennou zeď.

Po stranách stáli na stráži dva vojíni. Vypadali stejně jako ti, které už přátelé viděli v Podpolí a Felakonu.

„Buďte zdrávi," zvedl Neadle pravici, „rádi bychom mluvili s králem Rubariem!"

Vojáci se na sebe udiveně podívali a jeden z nich pomalu řekl: „Takový požadavek musí zhodnotit někdo, kdo je výš postavený."

Otočil se, pootevřel průchod a zahlaholil dovnitř:

„Bene! Pošli sem prosím někoho od krále!"

Přátelé chvilku čekali a pak se ukázal starší muž, který měl stejně jako vojáci červenomodrý plášť. Neměl však halapartnu ani helmu.

„Já jsem Filip, Rubariův komorník. Co si přejete, pánové?" pronesl vznešeným a tak trochu sebevědomě nadřazeným tónem.

„Rádi bychom mluvili s jeho veličenstvem," zopakoval Neadle svou žádost. Bertrand jen přihlížel a Tomáš si tiše prohraboval své havraní vlasy.

„A smím vědět důvod?" zvedl Filip obočí.

„Jistě," sklonil Neadle hlavu, „tady mí dva přátelé z jižního podhůří by rádi vstoupili do jeho služeb."

„Proto nemusíte obtěžovat krále, který má momentálně starostí nad hlavu. Pro tyhle věci máme speciální místo. A naši vojáci jsou hloupí, že vás tam rovnou neposlali. Ale teď už vás tam odvedu vnitřkem. Pojďte prosím za mnou!"

Otočil se na pravé patě a vešel do hradu. Všichni tři ho následovali.

Vešli do dlouhé chodby. Bylo v ní málo světla, protože se tam nacházelo jediné okno (i když veliké). Kráčeli po červeném koberci a na stěnách visely rudé tapiserie prošívané zlatými nitěmi.

Když došli až na konec, vešli do místnosti napravo. Byl v ní velký stůl a druhé dveře, které vedly do ulice.

„Tady si můžete vyjednat vše, co budete potřebovat. Nyní vás opustím," řekl prostě Filip a odešel zpátky do chodby.

V místnosti nebyl nikdo až na dva vznešeně vypadající muže sedící za těžkým stolem. Oba něco četli a jeden z nich každou chvíli něco napsal do tlustého sešitu.

„Dobrý den," pozdravil Neadle.

Oba muži pomalu zvedli hlavu a kývli: „Dobrý den."

„Mí dva přátelé by se rádi dali do služeb jeho výsosti krále Rubaria."

„To jste tu správně," usmál se jeden z nich. Vypadal docela mladě a také mile.

„Vyplňte mi tyto formuláře a zítra si můžete přijít pro výzbroj a výstroj."

Bertrand s Tomášem koukali trochu vyděšeně, zvlášť když zjistili, že se zavazují ke službě trvající minimálně devět let.

„Ehm, omluvíte nás prosím na okamžik?" zeptal se nesměle Tomáš.

„Jistě," usmál se jeden z úředníků.

Přátelé poodešli trochu dál.

„Berte, ty se vážně chceš stát součástí armády na celých devět let?"

„No, znamenalo by to úlevu na daních," vmísil se do hovoru Neadle.

„To je mi úplně jedno!" zahřměl Bertrand a na chvíli se začal drbat na bradě. „Mám lepší nápad!" pronesl pak s vítězným úsměvem.

Kamarádi se úředníkům omluvili s tím, že si to ještě rozmyslí. Ti sice vypadali zklamaně, ale zákon pravil, že v Belmánském království nemůže nikdo do vojenské služby nikoho nutit.