Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

14. kapitola

„Výborně!" pronesl hlubokým hlasem král Rubarius. „Pojďte za mnou!"

Několik vojáků se okamžitě přiblížilo k překvapeným zlodějům a sebrali jim z rukou halapartny. Chovali se k nim ale šetrně - pak už se jich ani nedotkli.

„A teď pojďte se mnou!" řekl král svým mohutným hlasem. Nezněl ani moc naštvaně jako spíš potěšeně. To Bertovi s Tomášem připadalo trochu divné.

Za chvilku se dostali do velké síně s mnoha sloupy a tapiseriemi na stěnách. Král se usadil na vysoký trůn.

Neadle se k němu přiblížil a začal mluvit: „Vaše Výsosti, splnil jsem váš úkol. Přivedl jsem vám Bertranda. Dal jsem mu váš klíč a on se lačně vypravil za svým pokladem."

„Ach ano, ten poklad," pronesl Rubarius, „víš, Bertrande, uznávám, že se ho můj otec nezmocnil oprávněně a že na něj máš právo. Chápu, že po něm tak prahneš. Ovšem já prahnu po jiné věci, a sice po tobě samém."

Pak luskl prsty a zpoza trůnu se přišoural stařec o vysoké dřevěné holi.

„To je on!" pronesl kmet tichým chraplavým hlasem a ukázal hubeným prstem na Bertranda.

„Abyste rozuměli," přerušil ho král, „tohle je Gelmand, můj rádce nadaný kouzelnou mocí."

„A já měl vidění!" vstoupil mu do toho onen tajemný rádce. „Soustředil jsem na něj svou veškerou moc a jsem přesvědčený, že je pravdivé. Podívejte se mu na hrdlo!"

Dva vojáci k Bertrandovi přistoupili a vytáhli mu řetízek, který mu visel kolem krku. Až dosud ho měl schovaný pod oblečením.

Visel na něm malý klíček.

„Já jsem to říkal!" zazářily Gelmandovi oči, „Přesně takhle to bylo v mém vidění!"

„Co se děje?" vypravil ze sebe vylekaně Bertrand, „Tohle je můj klíček pro štěstí, daroval mi ho můj dědeček!"

„Milý Bertrande," začal zase tiše Rubarius, „asi o tom nevíš, ale jsme v kruté válce se zhugarskými zeměmi. Tamější lidé si nárokují kolonie annahoppských lidí - ti jsou našimi spojenci. V minulosti nám už mnohokrát pomohli, a tak je naší svatou povinností, abychom my tentokrát pomohli jim!"

„No dobře," řekl tiše Bertrand, kterému šla z toho všeho hlava kolem, „ale jak to propána souvisí se mnou?"

Král si povzdechl: „Na malém ostrově Zhugar-roi má své sídlo nejvrchnější z onoho národa, ačkoliv dosud nevíme, jak se vlastně jmenuje. Jeho poddaní ho poslouchají na slovo, neboť jsou již dávno prokletí a on je živí svou magií. Jediný způsob, jak zarazit jejich válečné choutky, je tedy zabití onoho vládnoucího černokněžíka.

Tímto klíčem se dostaneš do jeho pevnosti. Ty ho snadno vylákáš - nenáviděl totiž už tvého děda a o to víc nenávidí tebe. Pokusí se tě zabít; vlastně po tom přímo prahne. Naši vojáci mu však padnou do zad a zahubí ho. Tím skončí všechny války. Jeho národ bojuje jen proto, že je jejich pán ovládá. Po jeho smrti se všichni vrátí do svých obydlí. My si ze zhugar-roiské pevnosti odneseme všechny poklady. Je to jasné?"

„Ano, je mi to jasné," pronesl pomalu Bertrand. Cítil se ale potupen a oklamán. Tomáš jen vytřeštěně zíral kolem sebe a Neadle tiše přikyvoval.

„Na oplátku ti vrátím tvůj majetek a ještě něco přidám!" pronesl Rubarius. „Není to však nabídka, je to rozkaz! Odveďte Bertranda a jeho společníka do jejich pokoje!"

Vojáci je oba popadli za paže a odvedli do jedné komnaty ve vyšším patře.

„Neadle, proč jsi nám to neřekl rovnou?" zeptal se zmatený Bertrand při cestě, „Dal bych se do králových služeb i dobrovolně, kdybych to byl věděl!"

„Víš, Berte," povzdechl si Neadle, „bál jsem se, že bys s tím nesouhlasil. Je to velmi náročný úkol. Nenapadla mě jiná možnost, jak tě za králem dovést."