Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

30. kapitola

Kamarádi se vyspali dobře, ale hned ráno jim náladu zkazilo ošklivé počasí. Venku foukal silný vítr a drobně mrholilo. Po skromné snídani se celé společenství vydalo podél jiné říčky dál na západ. Kopce tam už ustupovaly a cesta nebyla dlážděná, jen vyšlapaná.

Po několika hodinách před sebou kamarádi zahlédli vojenskou základnu. Byla obehnána kůlovou palisádou a vlálo na ní několik bílých vlajek.

Přivítal je tam sympatický důstojník s velkou jizvou na levé tváři. Vyzval je, aby si odpočinuli a došli do kuchyně pro porci polévky a kaše.

Po obědě se za nimi zastavil spolu s několika vojíny. Ti společenstvu předali prapodivné obleky.

„Jsou to přesné napodobeniny toho, co nosí zhugarská armáda. Do Zhugar-roi se můžete dostat jedině v přestrojení. Vstoupit do nepřátelských krajů v annahopské uniformě znamená jistou smrt," povzdechl si důstojník.

Bertrandovi s Tomášem to připadalo rozumné, i tak ale beznadějné. Ano, byli sice se schopnými muži, co by ale zmohli proti početné armádě?

Zhugarské oblečení vypadalo vskutku bizarně. Kroužková košile byla černá. Na ni patřil nažloutlý plátěný nátělník, na kterém bylo namalované velké oko. To bylo i na velkém, kulatém štítu. Kalhoty byly lehké a místo bot prokletí lidé nosili kožené sandály. K výzbroji nepatřila žádná helma. Všem vojákům náležela prapodivná halapartna se zakroucenými bodáky. Někteří měli taktéž privilegium nosit za opaskem malou dýku.

Tomášovi se protivilo do takového oděvu obléct, nic jiného mu ale nezbývalo. Dobře cítil, že odtud není žádného úniku.

Když přátelé vyšli na dvůr, všichni po nich divně koukali, než si uvědomili, že to jsou jen přátelé v přestrojení. Bertrand s Tomášem zase zaraženě hleděli na několik mrtvých rytířů a na ty, kteří jim kopali hluboký hrob. Oba kamarádi se začali trochu třást a až teď se začali opravdu obávat toho, co je čeká.