Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

32. kapitola

Asi po dvou hodinách vystoupala po schodech skupinka prokletých vojáků. Jeden z nich prohlásil:

„Střídání stráží! Můžete si jít lehnout."

Bertrand to vycítil jako příležitost. Všichni se ihned odebrali dolů, on se ale naschvál loudal. K úpatí věže sestoupil až ve chvíli, kdy už byli všichni ostatní pryč. Potichu šel zpátky k místu, kde se zřítil ze svahu. Nikdo tam už dávno nebyl. Bertrand se tedy namáhavě vyškrábal zpátky nahoru. Bál se, aby si ho strážní nespletli s nepřítelem a nezastřelili ho. Když se ale dostal až ke dveřím, zevnitř je někdo otevřel. Byl to Neadle a tiše řekl:

„Neboj, Berte, jeden z vojáků už po tobě chtěl sice střílet, já jsem tě ale hned poznal."

Bertrand ani nevzdechl a prošel palisádou.

„Už jsme ani nedoufali, že tě vůbec uvidíme," pokračoval dál Neadle, „báli jsme se, že tě zhugarští odhalí a prohlédnou naše záměry."

„To naštěstí ne," odpověděl unaveně Bertrand, „mysleli si, že k nim patřím. Ale sloužil jsem s nimi na věži a zastřelil jsem našeho průzkumníka."

Neadle si povzdechl: „To je sice opravdu smutné, k válce už takové věci ale patří. Důležité je, že se nic nestalo tobě a Prokletí nepojali nejmenší podezření."

„To opravdu ne," řekl tiše Bertrand.