Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

8. kapitola

Bertrand, Tomáš a Neadle Rottenbone vstávali již brzy ráno, přesto se cítili báječně odpočatí. Froneus už pobíhal kolem a připravoval přátelům k snídani chléb s rybí pomazánkou. Poté, co se najedli, se kamarádi s žabákem rozloučili a přijali od něj zásoby nasolených ryb.

Toho dne se jim ale neputovalo příliš dobře. Nehostinná krajina kolem nich se vůbec neměnila a chodníček byl čím dál tím víc rozpadlý. Všichni tři přátelé byli unavení a bolely je nohy. Nechtěli se však jen tak vzdát, kupředu je hnala představa velkého bohatství, přestože zatím tolik nepřemýšleli o tom, jak se pokladu vlastně zmocní.

K večeru už naštěstí přestávalo být kolem tolik mokro a začalo růst více trávy, bylinek i stromů se zelenými listy. Brzy kamarádi došli ke konci prkenného chodníčku, který vystřídala normální vyšlapaná pěšina.

Po chvíli ale začali ve vzduchu opět cítit vlhkost a nedlouho poté zjistili proč. Došli nad ostrou hranu obrovského jezera.

„Ach ano, Déoram. Jeden z nejkrásnějších koutů Belmánie."

Bertrand s Tomášem chvíli jen zírali na tu obrovskou vodní plochu: hladina jezera se ve světle vycházejícího měsíce třpytila, kam až oko dohlédlo.

Po dlouhé túře bažinami byli všichni tři opravdu vyčerpaní, a tak se toho dne utábořili o něco dříve, ještě před tím si však šli zaplavat a smýt ze sebe špínu a pot. Neadle je ujistil, že tentokrát se opravdu nemají čeho bát. Když z jezera vylezli, rozdělali oheň a najedli se slaných ryb, které dostali od Fronea. Dvěma přátelům z Vísky už ryby lezly krkem, nestěžovali si však, protože měli opravdu velký hlad.

Usnuli krátce po večeři a ani nedrželi hlídky. Neadle to považoval za zbytečné, neboť usoudil, že se nachází v bezpečném a přátelském kraji. Všem třem se spalo krásně. Vzduch byl sice vlhký, ale také čistý a ráno se kamarádi probudili nádherně čilí.

Neadle ale hned zjistil, že nedržet hlídky byla velká chyba. Loppett byl pryč. Batohy s věcmi však byly na místě, což všem připadalo trochu divné.

Neadle se sklonil k zemi a zpozoroval hluboké otisky podkov, stejně tak přervaná lana. Otisků bylo spoustu u sebe a hned bylo jasné, že se Loppett vzpíral neznámému zloději. Další stopy už nebyly tak hluboké a zřetelné, přesto se dali přečíst a tři společníci hned bezpečně určili směr, kudy poník a jeho zloděj odešli.

Kamarádi stopy pomalu následovali. Nemuseli však chodit daleko. Již po chvíli si Neadle kousek od sebe všiml něčeho strašného.

„Ne... To není možné!"

V lesíku mezi stromy ležel na zemi mrtvý Loppett. Hlavu měl vyvrácenou a celý krk, hruď i břicho byly rozdrápané a celé od krve.

„To není možné," opakoval si pořád Neadle.

Okamžitě začal prohlížet okolí. Podíval se směrem vzhůru, v tu chvíli mu však na hlavu skočilo něco ohyzdného. Byl to malý šedivý mužíček s dlouhými prsty - horský rarach. Pokoušel se svými drápy zarýt Neadlovi do obličeje; ten se odporné stvoření snažil odtrhnout, rarach se však držel všemi silami.

Bertrand nezaváhal a otevřel svůj malý zavírací nůž. Přestože se mu nikdy nic takového nepřihodilo, pohotově chytil mužíčka zezadu za hlavičku a podřízl mu hrdlo. Rarach odpudivě zasyčel, pustil se a spadl na zem. Bertrand se skrčil a zapíchl mu svůj nůž do břicha.

Neadle měl obličej od krve a vyčerpaně dýchal.

„Musí jich tu být víc! Dejte si pozor!" zařval a hned se rozběhl k jezeru, aby si opláchl obličej. Bertrand s Tomášem vzhlédli do korun stromů; rarachů tam opravdu bylo ještě několik, tentokrát ale jen syčeli a pomalu se vzdalovali.

Dva přátelé z Vísky se obrátili a odešli k jezeru. Tam stál Neadle, kterému po obličeji tekla jak krev se slzami, tak čistá jezerní voda.

„Nerozumím tomu," pronesl bezduše, „rarachové žijí v horách dobrých čtyřicet mil odsud. Až k jezeru se nikdy neodvážili!"

Poté několik vteřin hluboce dýchal. Do tváře si vetřel trochu zelené tekutiny ze své lahvičky, kterou měl v kapse.

„Ve světě se musí dít něco divného!" dodal potichu.