Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

45. kapitola

Všichni Prokletí, co byli v místnosti, se okamžitě začali zmateně ohlížet. Jeden z nich se na sebe podíval a vyjeveně řekl:

„Co to mám na sobě za divné šaty? A kde to vůbec jsem? Měl bych být doma se svou rodinou!"

„Ano, teď to už bude možné," usmál se Gelmond.

„Co se vlastně stalo?" zeptal se jiný voják.

„Dlouho jste byli v moci zlého černokněžníka Taragina," vysvětlil Nello, „nám se ho ale naštěstí podařilo zabít, a tak jste vysvobození!"

Všichni měli velkou radost, že se jim podařilo náročný úkol splnit. Jejich cesta byla u konce. Jen Bertrand a Tomáš seděli na zemi u padlého Neadla. Oba plakali. Gelmond si k nim klekl a řekl:

„Chlapci, tomu už život nic nevrátí. Ale jeho duše je šťastná. Vždyť padl ve vyhraném souboji s někým, koho právem do morku kosti nenáviděl! Navíc stál bok po boku vám oběma. Byli jste jeho přátelé a on vás měl rád. Byl šťastný, že mohl zemřít touhle cestou."

Tomáš vstal, pokývl hlavou a utřel si slzy:

„Máš pravdu. Není třeba brečet, co se stalo, stalo se."

„To je správný přístup. Vždyť jste vyhráli boj, radujte se!" usmál se Gelmond.

Nato se okna rozbila, střepy spadaly na zem a dovnitř pronikly jasné sluneční paprsky. Jeden z vojáků vyvedl přátele ven. Tam to vypadalo k nepoznání. Mezi kameny vyrašily trsy zelené trávy. Vzduch byl najednou čistý a přilétli motýli se včelami.

To už ale přátelům vyběhl naproti lučištník Salogel. Několikrát si s širokým úsměvem prohrábl vlasy.

„Tak jste to dokázali," řekl s tou nejupřímnější radostí.

„Hned dám přichystat oběd. Taragin tu musel mít sklady plné jídla!"