Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

13. kapitola

Příštího rána se přátelé oblékli do železných košil, sepnuli si pod krkem červenomodrý plášť a vydali se směrem ke hradu. U vchodu sice stála stráž, na to však již kamarádi pomysleli a věděli přesně, jak ji odlákat.

Zaplatili jednomu z malých chlapců několika měděnými penízky, aby šel a ukradl jednomu z opodál sídlících stánkařů něco z jeho zboží. Ten samozřejmě začal nahlas nadávat a volat o pomoc.

Oba strážní se ke stánkaři okamžitě rozběhli, aby zjistili, co se stalo. Chlapeček už byl samozřejmě dávno pryč, a tak mu ve velkém městě nehrozilo žádné nebezpečí.

Bertrand, Tomáš a Neadle této situace využili a nenápadně vklouzli do hradu.

Nikde nikdo nebyl.

„Nebojte se, v tomhle hradě to moc dobře znám!" řekl tiše Neadle.

Jeho přátelé to moc dobře věděli, a tak neměli takový strach.

Několikrát zabočili do různých chodeb, stejně tak potkali několik hlídek. Ani jedna z nich se však ničemu nedivila. Kamarádi hráli roli vojáků dobře a přesvědčivě; rozhodně také neplatilo, že by se každý voják znal s každým.

Po chvíli začali přátelé scházet z kamenných schodů. Dostali se do hlubokého sklepa. Tam bylo poněkud šero.

Bertrand se už těšil, že se dostal k cíli a nabere si nepozorovaně do kapsy alespoň pár drahokamů. Pak si ale všiml něčeho zvláštního:

„Neadle? Tohle nevypadá jako trezor, ale jako..."

„...Vězení," doplnil ho Neadle. „Ano, máte pravdu, tohle je wattinghamská věznice, naštěstí prázdná."

Poté tiše přikročil k pozlacenému zvonu, který visel na zdi, a hlasitě na něj zabimbal.

Hned poté se nad nimi ozvaly rychlé kroky.

„Co se to děje?" zeptal se vyplašeně Tomáš.

To už ale na schodech stálo několik vojáků s nastraženými halapartnami a mezi nimi král Rubarius. Měl prošedivělé vlasy, zlatou korunu a červené slavnostní roucho.

„Tak jsem vám je přivedl," řekl tiše Neadle Rottenbone.