Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

34. kapitola

V nezvykle chladném jitru vyšli společníci na sever podél palisády.

„Vede ta hradba až k moři?" zeptal se Tomáš. Bál se, aby ji zhugarští lidé třeba neobešli.

„Ano, neměj strach," pokusil se Neadle o úsměv.

Po dvou hodinách se kolem začalo objevovat víc a víc borových lesů. Stejně tak se krajina opět začala vlnit ve velkých kopcích.

Krátce po poledni si na jednom vojenském stanovišti dali všichni oběd. V cestě pokračovali až skoro do večera. To už byli všichni unavení, došli ale až k místu, kudy hodlali podruhé proniknout do zhugarské země.

Po večeři šli všichni rovnou spát, tak byli vyčerpaní. Neadle, Nello a Gelmond byli ale nervózní z toho, že ztrácí čas nekonečným putováním. Nikdo si nebyl jistý, na jak dlouho zvládnou annahoppští vojáci bránit své hranice.

Příštího dne všichni prošli dalším průchodem v palisádě. Opět byl za ní svah, tentokrát ale výrazně mírnější a zatravněný, a tak se po něm scházelo mnohem lépe.

Hned pod svahem začínal hluboký les. Nevedly v něm žádné cesty a podle všeho tu nikde nikdo nebyl. Z hvozdu se ozýval jen vzdálený zpěv ptáků a šumění větru.

Nello s Gelmondem šli první. Oba už v lese kdysi dávno byli, ovšem ani tak nebyli úplně v klidu. Hodně se toho od těch časů změnilo. Pokoušeli se to ale nedávat najevo, aby neznervózňovali své společníky.

Bertrand jen tiše kráčel mezi kořeny a smutně koukal do země. Když se ho Tomáš zeptal proč, Bert odpověděl jen: „To Biddy."

Tomáš to chápal, i když sám nikdy zamilovaný nebyl. V těch dnech se však i on cítil velmi osaměle, jelikož byl daleko od domova a s Bertrandem nebyla rozumná řeč.

Kolem dokola se tyčily čím dál tím vyšší kopce plné borovic. Přátelé spolu s vojenským oddílem našli pěšinku, která vedla kolem kamenitého potůčku. Bertrand s Tomášem se už nemohli dočkat, až dojdou k cíli, zároveň se ale čím dál tím víc obávali, co je tam čeká.

Po poledni všichni došli k úpatí vysoké skály. Přehrazovala cestu tak, že se musela obejít přes jeden z přilehlých kopců. Tam Neadle s Nellem všem rozdali kus chleba a skopového masa. Bert a Tom si na těch cestách už dávno zvykli jíst méně než doma, a tak jim to bohatě stačilo.

Po krátkém odpočinku všichni začali stoupat na kopec ležící nalevo, neboť se zdál o něco schůdnější. I tak byl ale výstup namáhavý a Tomáš začal pochybovat, že Neadle zná cestu. Bert se o to nestaral, měl hlavu v oblacích a toho dne na Biddy myslel víc než kdy jindy.

Z hlavy mu však utekla hned poté, co vystoupil na vrchol a stoupl si na skálu. Otevřela se před ním totiž krajina plná kopců a hustých lesů až k obzoru. Nikdy nic takového neviděl. Hned si začal říkat, kolik jim toho jetě zbývá do cíle. Počítal, že dřív jak za tři dny tam ani zdaleka nemůžou dojít.

To už ale všichni začali scházet zpátky do údolí. Neadle, Gelmond i Nello už byli klidnější. Vypadalo to totiž, že v lesích je klid. Cestu nemuseli znát, stačilo jim totiž mířit stále na západ. Tam už je za lesy čekaly suché kraje bez stromů a ostrov Zhugar-roi.