Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

24. kapitola

Dalšího dne už byl Tomáš skoro zoufalý a také hodně mrzutý, protože absolutně netušil, co má dělat. Bertrand zase trávil čas s Biddy, a tak byl Tom úplně sám. Také ho znervózňovalo, že se ještě neobjevil žádný z belmánských přátel. Kamarádi již pobývali v Kouři třetí den, a tak to vypadalo, že je Martin odveze do hlavního města horijského království. Ale i to by bylo stokrát lepší, než tvrdnout na venkově, pomyslel si Tomáš. V Kouři se mu začínalo líbit čím dál tím míň.

Celé dopoledne se opět toulal po okolí. Vesničané na louce sekali trávu, děti seděly pod velkým dubem spolu se starým učencem a naslouchaly jeho vyprávění.

Tomášovi se v okolí Kouře líbilo, krása horijského království ale nemohla nahradit daleký domov, a tak byl ještě smutnější, zvlášť proto, že se teď cítil osaměle.

V poledne si dali s Bertrandem k obědu pořádný kus jehněčího se zeleninou. Zapili to několika žejdlíky vychlazeného piva, a tak se cítili svěží a plní sil.

Po několika minutách za nimi přišel Martin a vyzval je, aby si sbalili své věci. Pak si uvědomil, že si kamarádi nemají co balit, a tak se všichni vydali rovnou ke stájím. Oběma půjčil klidného vraníka, sám osedlal zdatného hnědáka.

„Nebojte, cesta nebude trvat dlouho. Vim-Horius je tak půl dne cesty odtud, takže bychom tam měli být již dnes večer!" uklidňoval přátele Martin.

„Oh, díkybohu," zakabonil se Tomáš.

Trojice pak vyjela západní cestou z vesnice. Kamarádi z Vísky sice na koni jeli sotva dvakrát v životě, do hlavního města ale nijak zvlášť nespěchali, a tak si již po několika minutách jízdy byli v sedle docela jistí. Bertrandovi ale pořád kanuly po tvářích drobné slzy, že opouští svou Biddy. Opravdu se do ní zamiloval a zoufal si, že už ji nikdy neuvidí.

Krajina, kterou se přátelé ubírali, vypadala pořád dost podobně jako v okolí Kouře. A přestože se příliš neměnila, cestovalo se v ní příjemně a kamarádi se neustále chtěli kochat. Snad každých pět minut překračovali nějaký potůček nebo říčku, stejně tak kolem nich pořád začínaly a končily drobné lesíky.

Nejzajímavější vždy bylo, když projížděli různými vesničkami. Na první pohled si byly dost podobné, kamarádi ale brzy zjistili, že se podle všeho každá osada specializuje na jiný obor. Zatímco v Kouři bylo plno kováren, jinde se kolem dokola všude pásly ovce nebo pekl chleba.

„Díky tomu je naše země krásně propojená a lidé se dobře znají napříč mnoha vesnicemi v okolí. Jedna dodá zbytku kraje maso, druhá pečivo a třetí zase něco jiného," poznamenal Martin.

Kamarádům to přišlo zajímavé. V Belmánii si každá ves skoro všechno obstarávala úplně sama. Pravdou ovšem je, že přátelé znali jen hodně málo lidí, kteří nebydleli ve Vísce.

Po třech hodinách cesty si dali přestávku. Z plna hrdla se napili čisté vody a dali si k svačině chleba s ovčím sýrem. Poté sjeli do zalesněného údolí. Mezi starými duby tam protékala široká řeka a vedle ní pokračovala cesta. Byla pohodlně schůdná, jen ji občas křížil křivý kořen.

Tak pokračovali přátelé až do večera. Když už se na kraj začínala snášet tma, konečně dorazili k branám hlavního města horijského království. I když už bylo pozdě, Vim-Horius ještě ani zdaleka nespal. Brána byla otevřená - možná i proto, že oba strážní vesele popíjeli pšeničnou pálenku. Z několika hospod se ozývaly hlasité výkřiky.

Martin se rozhodl, že krále navštíví okamžitě, protože ve válce je každá vteřina drahá. Přátelé se tak vydali do kopce hlavní, širokou ulicí přímo ke královskému paláci. Ten nevypadal tak vznešeně jako ten ve Wattinghamu, i tak ale v Bertrandovi s Tomášem vzbuzoval respekt. Nebyl moc velký, neboť sloužil jen jako sídlo vladaře Basewina (čti „Bazevina").

Před vstupem stála dvojice strážných s halapartnami. Měli na své zbroji několik zelených prvků; zelené byly i praporky a vlaječky na hrádku. Berta hned napadlo, že to bude horijská národní barva.

Stráže pustili kamarády dovnitř bez menšího problému. Uvědomili si totiž, že jejich záležitost je podle všeho dost bezodkladná.

Královská síň se nacházela hned za maličkou vstupní chodbou. Na vyřezávaném trůnu tam seděl starý král. Byl obklopený několika úředníky. Vypadalo to, že probírají různé válečné strategie. Když si všimli nově příchozích, okamžitě zmlkli a obrátili zrak ke vchodu. Martin si klekl na koleno a sklonil hlavu.

„Vaše Veličenstvo, králi Basewine, přivádím vám důležitou návštěvu," prohlásil pokorně. Bertrand s Tomášem jen čekali, co se bude dít.

„A kdo by to měl být?" zeptal se podezíravě jeden z úředníků. Basewin se jen tiše díval.

„Do naší země se nedopatřením dostal belmánský voják s klíčem od pevnosti vládce Zhugaru."

Nato králi zablesklo v očích a i přes své stáří se opřel o žezlo a rychle vstal ze svého trůnu. Chraplavým stařeckým hlasem pronesl:

„Šálí mě zrak? On má klíč od zhugar-roiské pevnosti a já o tom nic nevím? Ten lišák Rubarius si chtěl všechno nechat jen pro sebe!"

„No, pokud jste spojenci," řekl nesměle Bertrand, „určitě by se s vámi náš dobrý král rozdělil."

„Dobrý král?" vyprskl smíchy Basewin, „slyšeli jste to všichni? Prý dobrý král! Téhle zemi vládnu víc než padesát let, já dobře vím, co jsou wattinghamští králové zač!"

Začal se pak potichu radit se svými úředníky. Bertrand s Tomášem po sobě nervózně koukali. Král Basewin se jim ani trošku nezamlouval. I kdyby ale chtěli ze zoufalství utéct, nepodařilo by se jim to. Kolem dokola stálo plno strážných.

„Dobrá," ozval se pak král, „uděláš úplně to samé, jako jsi měl udělat původně, jen zhugarský poklad bude můj. Tedy - samozřejmě ti dám bohatou odměnu a věz, že to bude mnohem více, než kolik ti nasliboval ten lakomec Rubarius. Věř mi, není o nic lepší než jeho prohnilý otec Gorthurius. Hned zítra tě s mými muži pošlu do Zhugaru. Kdybys však chtěl zradit, okamžitě tě zabijí!"

Basewin se poté napil vína ze zlaté číše. Položil ji na zem a luskl prsty.

„Odveďte je někam na noc a vyřiďte mužům z prvního oddílu mé rozkazy!"

Nato přiskočili dva vojáci a belmánské přátele silně chytili za paže. Už zase, pomyslel si Tomáš a vyrovnaně se mužům poddal.