Zlatý klíč aneb Bertova cesta za pokladem

42. kapitola

Zhugarští vojáci ze skal byli příjemně nabuzení a věřili v novou naději - stejně tak annahoppští rytíři. Pomoc od elitních lučištníků přišla v pravý čas.

Salogel všechny vyvedl nejkratší možnou cestou ze skal. Hned za nimi začínal další borový les. Tomášovi připadal suchý, Bertranda to ale ani moc nezajímalo. Oba však byli povzbuzení náhlým spojenectvím se zhugarskými a věřili, že svůj úkol bez problémů splní.

Salogel začal mířit na severozápad směrem k moři. V okolí nebylo ani živáčka, i tak ale všechny nabádal k nejvyšší možné opatrnosti. Většina prokleté armády pod vedením mocného Taragina teď naštěstí válčila na východní frontě.

Cesta lesem trvala několik hodin. Všem se čas od času bořila chodidla do písečné země, a tak by za normálních okolností byli všichni pěkně unavení. Teď se ale blížil cíl celé výpravy, a tak nikdo na odpočinek ani na chvíli nepomyslel. Ve všech sílilo napětí. Bertrand s Tomášem v sobě dusili strach a uklidňovali sami sebe. Občas v nich ale převládal nepříjemný pocit, že jdou zlému Taraginovi naproti a čeká je jen krutá smrt.

K večeru výprava z hustého lesa vyšla. I když se už šeřilo, přede všemi byla jasně vidět široká krajina plná žluté trávy. Začal vát jemný vítr, to proto, že už se blížilo moře. Za chvíli byla tma, Salogel ale podle všeho dobře věděl, kam jde. Před půlnocí své společníky zastavil na hraně prašného útesu.

„Pod námi teče potok, kolem kterého vede stezka. Je to jediná cesta vedoucí na most do Zhugar-roi. Jestli tam půjdou prokletí vojáci, musí jít jedině tudy!"

„Jak velká je šance, že tudy půjdou?" zeptal se nesměle Tomáš.

„No, bohužel tudy budou spíš projíždět různí poslové. Ale předpokládám, že se budou střídat strážci hradu nebo že jich přijde víc. Zhugarský vůdce sice náramně rád válčí, hodně ale dbá i na svou vlastní bezpečnost. Nejlépe se cítí v dobře obrněné pevnosti."

Poté vyzval své muže, aby se skryli za hranu útesu a dobře hlídali. Annahoppští rytíři bohužel nemohli nijak pomoci, neboť k jejich převleku patřila jen halapartna a zhugarské bylo potřeba postřílet. Všichni si polehali do žlutých drnů trávy, zůstávali ale ve střehu. Nedělalo jim to problémy, protože byli dobře vycvičení a v annahoppské armádě patřili k nejlepším. Neadle a Nello pozorně střežili cestu. Stejně tak Gelmond, který doufal, že bude moct pomoci svou magií. Tomáš si lehl do trávy, a přestože nechtěl, za chvíli usnul. Bertrand si nejdřív hrál se svým klíčkem na řetízku a snažil se bdít, ani jemu se to ale nepodařilo.

Oba vzbudily silné výkřiky. Už se blížilo ráno, a tak bylo vše dobře vidět. Po cestě pod útesem opravdu procházel oddíl zhugarských vojáků. Překvapila je ale sprška šípů. Byly dobře mířené, a tak hned několik Prokletých padlo. Všichni zbylí se podívali vzhůru, hned jich ale dalších pár zemřelo. Zbylí začali křičet o pomoc a dali se na útěk za zatáčku, schovat se však nestihl ani jeden. Salogel si hluboce povzdechl.

„Neboj, zachráníme alespoň jejich rodiny, až je vysvobodíme ze spárů černokněžníka," uklidnil ho Neadle.