Parilis - Černá kněžka

Žije!! 1/3

Druhý den Parilis vyšla z domu ve svém novém oblečení. Neposlušné vlasy jí Thami spletla po stranách hlavy a vzadu svázala do drdolu. Ozdobila několika okrasnými hřebínky a sponami, které při každém dívčině kroku jemně cinkaly.

Kolem zápěstí měla náramek smaragdově zelených rolniček, navlečených na stříbrné stuze. Mezi nimi se jasně vyjímaly tři osamocené, které jako kdyby byly na náramek přidány až poté, co byl vyhotoven.

Žlutá, modrá a rudá. Rolničky, které jako jediné nesly složitý kudrlinkový znak. Jméno. Patricia, Aria a Ami. Byly to jediné, co jí zbylo po zavražděných čarodějkách z její rodiny.

Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu a krátce pohlédla vedle sebe, kde se tyčila postava jejího nejlepšího přítele.

,,Neboj se, jsem tady." šeptl tiše a krátce jí stiskl drobnou ručku, než ji pustil a o krok ustoupil.

,,Zmijozel a Nebelvír spolu? To nemůže dopadnout dobře." zašklebila se na něj vesele. Její Stín jí úšklebek opětoval, načež stočil svou veškerou pozornost k okolí a očima propátrával temné stíny.

Čarodějka se znovu zhluboka nadechla, než vykročila ke svatyni. Klidnější. Soustředěná. Pohledem zachytila pohyb za jedním z oken a jemně se pousmála.

Nepatrně pokývala hlavou v pozdravu, a pak vystoupala po několika vyvýšených schodech do podlouhlého domku, postaveného na několika metrových sloupcích.

Neubránila se, aby se na jejich vrcholku na pár dlouhých vteřin nezastavila a nepohlédla do nitra svatyně, která zůstávala po celý rok otevřená. Mezi prsty promnula smaragdové rolničky, načež vykročila po široké verandě, která vedla po celém obvodu nízkého domku.

Kráčela tiše. Pod jejími bosými chodidly nezavrzal jediný trám, což se nedalo říct o jejím Stínu, jehož těžké kroky za ní hlasitě duněly. V duchu si poznamenala, že musí Thami poprosit o pár lekcí pro Reie, načež zastavila před posledními dveřmi a lehce zaťukala.

,,Vstupte!" ozvalo se stroze zpoza slabých dveří, vyrobených z dřevěných latěk a vyztuženého papíru.

Ještě jednou si se svým Stínem vyměnila upřený pohled, aby si dodala odvahu, než odsunula zástěnu a s úklonou vstoupila.

,,Přál jste si se mnou mluvit, Nejstarší?" aniž by zvedla hlavu, poklekla na vyšívaný kobereček a čelem se dotkla země. Vytušila, že Rei zůstal hlídat venku a proti své vůli ucítila lehkou paniku, kterou se však donutila spolknout. Pohled upřela na smaragdovou rolničku, kterou měla před očima.

Měli pravdu. Všichni, kteří jí znali. Byla Zmijozel. V jejích žilách kolovala krev Salazara Zmijozela a... i když se jí to moc nelíbilo, také Luciusova. Lži a přetvářka pro ni byly druhým jménem. Zavřela oči a pomalu, dlouze vydechla. Když pak oči opět otevřela, zračila se v nich dětská naivita a bezelstnost.

,,Ale jistě, vítáme tě zpět, Patricie-Ririn." se stisknutými zuby poslouchala ten odporný, podlézavý hlas.

,,Děkuji, Nejstarší." poslušně odvětila, aniž by pozvedla hlavu. Hrubý kobereček jí začínal nepěkně tlačit do čela a skrze nos, kterým si bolestivě tlačila o složené ruce, se jí špatně dýchalo.