Parilis - Černá kněžka

Hebridský černý 2/2

Nebojácně se propletla mezi dračíma nohama a zmizela pod mohutným tělem. Tvorovi by stačilo si lehnout a čarodějku by už nic nezachránilo. Místo toho Drago zvědavě nakoukl pod vlastní břicho a upřeně dívku pozoroval. Hlavu při tom nechápavě nakláněl na stranu a Parilis tak připomínal štěně, které zvědavě sleduje svého páníčka.

Poslední z očarovaných řetězů žuchl k zemi a drak se protáhl. Udělal několik váhavých kroků směrem k východu, než se zarazil a čumákem žďuchl do maličké dívenky, div ji neporazil.

Lily se se smíchem na tvora otočila a teprve nyní si všimla toho ohlušujícího ticha, které ve stáji najednou zavládlo. Zmateně přejela pohledem všechny boxy, které se náhle zdály zcela prázdné, až na pár vyděšených očí, které je pozorovaly škvírami mezi prkny. Musela se smát.

,,Ale no tak, to se ho opravdu tak moc bojíte?” culila se vesele na ty třesoucí se hromádky, než se zavrtěním hlavou položila drobnou ručku na šupinatou kůži a společně s obrovským ještěrem vykročila k východu. Nezdržovala se tím, že by v sedlovně zbytečně hledala sedlo a uzdu. Nechtěla Dragovi přidělávat víc bolesti, než mu Řád už stihl způsobit.

Když míjeli Shiřin bývalý box, Drago naklonil mohutnou, zjizvenou hlavu nad dvířka a zlověstně zavrčel na vystrašené mládě. Dřív, než ho L.J. stihla zarazit, se sklonil a něžně něco zvedl ze země. Parilis stačila zahlédnout jen stříbrný záblesk, než to cosi zmizelo v dračí tlamě.

Vzápětí drak opět vykročil ven a ona musela popoběhnout, aby jí neutekl. Nemělo cenu se ptát, co to před chvílí prováděl. Jen ještě v rychlosti stočila pohled za sebe na vystrašené mládě. Z vedlejšího boxu se k němu starostlivě skláněla zlatá hlava jedné z dračic.

,,Neměl bysss na ni být zsslý. Ta malá zssa to nemůžšše.” káravě na něj pohlédla, než vyskočila na dračí hřbet. Drago jen něco nesouhlasně zemručel. Roztáhl svá velká křídla a vzlétl.

Během chvíle za sebou nechali vesnici, stáje i veškeré slídivé pohledy členů Řádu. Černý drak ji unášel jasnou oblohou, aniž by mu dala jakýkoliv viditelný pokyn. Mířil k horám. K mohutným skalním hřebenům, které se rozpínaly v dálce, a které byli hnízdištěm divokých, okřídlených bestií.

,,Drago?” L.J. na draka váhavě pohlédla. Netušila, co má v úmyslu.

Tvor na ni jen mlčky stočil pohled svého rubínového oka, načež si povzdechl. Obkroužil jeden z nižších skalních výběžků, než ladně přistál a nechal čarodějku sklouznout z vlastního hřbetu.

Pohledem přejel zelené údolí, jehož středem se táhla klikatá řeka. Na protějším břehu se k nebi vzpínala vysoká hradba skal, která obíhala celé údolí. Vzduch byl nasycen čímsi mrazivým, co dívenku nutilo mít neustále všechny smysly napnuté k prasknutí, i přes to, že sebou měla toho nejobávanějšího z Řádových draků.

K uším jí doléhalo neustávající mručení, šum křídel a zvuk ostrých drápů, které přejížděly přes kamení.

Byli na okraji hnízdiště! Jindy by jí cesta sem zabrala bezmála dva dny. Nyní zde byli během několika málo minut.

,,Drago? Proč jsi mě sem vzal?” Parilis nechápavě naklonila hlavu na stranu a upřela na velkého dračího samce barevný pohled. Na světle si nyní mohla lépe prohlédnout jeho zjizvenou kůži.