Parilis - Černá kněžka

Ostrov 2/2

Ahojky, tak nakonec se mi přeci jen podařilo najít jednu slaboulinkou WiFi, takže vám od moře posílám další dílek Parilis.
Užijte si čtení 🙂

Ziwa Arlett

Bradavické pozemky byli tiché a temné. Mezi mraky prosvítala slabá zář měsíce a ticho narušovalo jen vzdálené vytí vlkodlaků ze Zapovězeného lesa, když tu se náhle zablesklo. Byl to jen mžik. Pouze mrknutí oka, a najednou se na lesní pěšině, hned za branou Bradavických pozemků, objevily dvě postavy.

Teddy Lupin prudce rozhodil rukama, jak ho náhlý přesun zaskočil, nakonec ale přeci jen našel ztracenou rovnováhu a zůstal stát pevně na nohou. S úsměvem si odhrnul několik neposlušných pramenů z očí a rozhlédl se kolem sebe. Ne, že by si dosavadní dobrodružství neužíval, ale byl rád, že je konečně doma.

,,Myslím, pane profesore, že bychom měli jít co nejdříve do hradu. Ostatní o nás musejí mít strach.” ukázal na prašnou lesní pěšinu a zadíval se na Brumbála, který stále ještě stál uprostřed cesty. V rukou svíral pohaslé přenášedlo a zamračeně si je prohlížel. Jen pokýval hlavou, ale ještě hodnou chvíli trvalo, než konečně schoval ozdobný hřebínek do kapsy a vykročil za mladíkem.

Musel přemýšlet, protože jakkoliv si přál, aby se vrátili domů, najednou si jejich návratem nebyl tak jistý. Rukou nahmatal ozdobu do vlasů a pohled upřel za sebe. Na místo, kde se objevili. Před očima měl stále ten děsivý obraz a v mysli se mu neustále dokola přehrávala slova mladého Pottera.

Na jazyku má pečeť, která ji zabije, když něco prozradí.

Aberford zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že dívenka si myslela, že už nic nevidí, pravdou však bylo, že Aberford viděl. Když je pohltil vír, ještě se otočil a spatřil obraz, který si už asi nikdy nevyžene z hlavy. Maličkou čarodějku, klečící na vodní hladině, která se pomalu začala zbarvovat do ruda. Jednou rukou si tiskla hrdlo, na kterém jí začaly naskakovat puchýře a druhou rukou se snažila utlumit záchvat kašle, který ji přepadl. Mezi prsty jí z úst vytékaly pramínky rudé krve.

Starý kouzelník zavrtěl hlavou a raději přidal do kroku, aby mu Teddy nezmizel z očí. V dálce už se začala rýsovat mohutná silueta Bradavického hradu. Ve svém zamyšlení si tak ani nevšiml temných postav, které kolem nich pomalu utvořili kruh.

,,POUTA NA VÁS!!”

,,MDLOBY NA TEBE!!"

Oba bývalí vězni sebou trhli, když se ze všech stran najednou ozval křik a vzduchem zavířily kletby. Měli jen několik vteřin, aby se vyhnuli prvním, vrženým kouzlům, ale kouzelných paprsků bylo příliš mnoho. Nemohli se vyhnout všem.

Aberford tvrdě dopadl na zem a bolestivě sykl, když si narazil loket. Zazmítal se, ve snaze zbavit se pout, ale kletba byla příliš silná. Když ho čísi ruce přetočily na záda, a kdosi mu posvítil hůlkou přímo do obličeje, jen něco nevrle zabručel a zavřel oči.

,,Pane profesore!!” zvolala překvapeně Hermiona a raději svou hůlku odklonila. Mávnutím zrušila kouzlo a pomohla Brumbálovi zpět na nohy.

O kus dál Georg pomáhal z pout Teddymu.

,,Co tady.... jak jste...” čarodějka nedokázala najít slov.

,,Myslel jsem, Hermiono Weasleyová, že o našem návratu jste byli informováni.” Aberford si oprašoval strakatý plášť a zběžně kontroloval utržené škody.

,,Jistě, to jsme byli. Nemohli jsme však tušit, zda se nejedná o past.” Hermiona si muže před sebou podezřívavě měřila, jako kdyby napůl čekala, že na ni náhle zaútočí. Aberford však jen uznale pokýval hlavou. Už chápal to vřelé přijetí. Na jejich místě by se zachoval stejně. Pohledem přejel skupinku kouzelníků, jež je obklopovala.

,,Musím mluvit s Minervou. Máme pár informací, které byste měli vědět.”

***

,,Ztracená civilizace?” Hermiona na Brumbála zmateně zírala.

Seděli v ředitelně, Teddy s Aberfordem už byli vykoupaní a převlečení. Oba dva byli nuceni projít Poppynou důkladnou kontrolou, která nakonec zkonstatovala, že oba dva jsou v naprostém pořádku a ani jeden z nich nevykazuje známky toho, že by byl pod vládou nějakého kouzla.

Teď oba dva seděli v pohodlných křeslech v ředitelně, kde se tísnili všichni členové BA i Fénixova řádu a Brumbál tak konečně mohl položit otázku, která jej tak neskutečně tížila.

,,Aberforde, já nechápu co....” Minerva se snažila namítat, ale byla okamžitě umlčena. Doufala, že jim ti dva poví něco o těch, co je unesli a on se místo toho začne hned vyptávat na nějaké mudlovské legendy? Nechápala to.

Hermiona se mračila. Navzdory tomu, jak absurdní se jí ta otázka zdála, jí v hlavě začaly naskakovat odpovědi. Jenže... která by mohla být ta správná? Mudlové měli přeci tolik legend o.....

Ta myšlenka byla tak absurdní, že se jí tomu ani nechtělo uvěřit.

,,Myslíte legendu o Atlantis?” zeptala se váhavě. Odpovědí jí bylo jen zmatené zamrkání. 

,,Víte pane profesore, mezi mudly se vypráví hodně příběhů a legend, ale nejznámější z nich je o zemi, které vládli samotní bohové. Říká se, že kdysi dávno na zemi existoval kontinent, známý jako Atlantida. Byla to země hodně úrodná a lidé, kteří ji obývali byli na svou dobu velice vyspělí. Některé legendy tvrdí, že Atlantis vládli samotní bohové.” odmlčela se a pátravě se kolem sebe rozhlédla. Zjistila tak, že ji všichni pozorně poslouchají. 

,,A co se s ní stalo?” zeptal se zvědavě Teddy, který už začínal tušit, kam tenhle rozhovor směřuje.

,,Legendy praví, že její obyvatelé rozhněvali bohy a ti na ně seslali velkou pohromu. Země se zachvěla, hladina oceánů se zvedla a celý kontinent pohltila. Někteří lidé tvrdí, že Legenda o Atlantis je pouhý výmyls. Jiní zase, že stále někde existuje a najdou se i tací, kteří tvrdí že na Atlantidě stále ještě je život. Že kdesi pod hladinou žijí potomci té bájné civilizace.” pokrčila rameny.

,,Aberforde, proč jste to chtěl vlastně vědět?” Minerva se zamračeně zadívala na profesora, který se najednou zdál příliš bledý. Upřel na ni pohled svých pomněnkových očí, než potichu odpověděl.

,,To místo, kde jsme byli, byl ostrov na dně oceánu.” vysvětlil.

Hermiona jen zalapala šokovaně po dechu a v ředitelně náhle nastalo hrobové ticho.