Parilis - Černá kněžka

První krůček 1/3

Parilis si úlevně oddechla, když znovu stanula na pevné zemi a mohla Hime odvést do stáje.

,,Opravdu ji nemáššš ráda.” pozvedla Cathrin obočí a zkoumavě si maličkou čarodějku změřila. Ta zrovna zavírala západku u boxu a pokoušela se odolat nutkání, seslat na šklebící se dračici nějakou obzvlášť ošklivou kletbu.

,,Ona mě taky ne.” pokrčila Lily rameny, jako kdyby se nejednalo o nic výjimečného a se zamračením se rozhlédla po prázdné stáji. V boxech bylo jen pár odrostlejších mláďat, která ještě neunesla jezdce. Nebo spíš nebyla schopna uletět se zátěží delší vzdálenosti.

Po zádech jí přejel mráz. Připomínalo jí to to pověstné ticho před bouří. 

Zacvičila rameny a promnula si ruce, když se do ní dala náhlá zima, i přes to, že venku nemilosrdně kralovalo parné vedro.

,,Odletěli před půl hodinou.”

Obě dívky sebou trhly, když se za nimi ozval klučičí hlas. Jako na povel se naráz otočily, a zatím co Cathrin se při pohledu na zlatovlasého mladíka do tváří nahrnula červeň, Lily zbledla a o krok ustoupila. Jednalo se o bezděčný pohyb, který si ani pořádně neuvědomovala. 

Před nimi stál anděl. Mladík přibližně v jejich věku, kterému na ramena spadaly prameny zlatých vlasů a z tváře bez jediné chybičky se na ně usmívaly oříškové oči. Cathrin by přísahala, že za mladíkem viděla zářivě bílá křídla. Když však zamrkala, ta iluze zmizela.

Parilis potlačila zhnusení a donutila se na mladíka usmát.

,,Ale, jestli pak to není Tatsuya.” na tváři vykouzlila výraz čiré radosti nad nečekaným setkáním.

,,Zdravím, Patricie-Ririn.” mírně se uklonil, při tom však nezpouštěl pohled z drobné dívenky. Ta mu opětovala upřený pohled, a zvědavě povytáhla obočí.

,,Jestli se mohu zeptat... Kdo kam odletěl?” naklonila hlavu na stranu a zamrkala.

Snažila se působit uvolněně, ale očima neustále nenápadně sklouzávala k vratům. Modlila se, aby ji někdo zachránil. Aby sem přišel a pomohl jí zbavit se Tatsuyi. Kdokoliv!

Snažila se v mysli nahmatat pouto, které ji spojovalo s jejím Stínem, ale bylo hluché. Necítila vůbec nic. V duchu zaklela a donutila se soustředit na mladíka, stojícího před ní.

Nikdy ho neměla ráda. Možná to bylo proto, že stejně jako ona byl mistrem přetvářky. Nikdy se nějak nepídila po důvodu, proč ho nemůže vystát. Byl to miláček Řádu. Usměvavý, mírný a všemi obdivovaný. Měl slibně našlápnuto k tomu, aby se z něj stal jeden z nejlepších Stínů. Později by se mohl stát i členem Rady. 

Parilis zaskřípala zuby, když mladík pouze pokrčil rameny a rozhlédl se po téměř prázdné stáji.

To byl jeden z důvodů, proč ho nemohla vystát. Protože vždycky něco nakousl a pak odmítal vysvětlit. Někdo by si mohl myslet, že už je prostě takový. Že sice vidí, co se kolem něj děje, ale nezajímá ho proč.

Opak byl však krutou pravdou. Protože ačkoliv se Tatsuya zdál jako neškodný, trochu natvrdlý snílek, tak pod tou pečlivě udržovanou maskou naivity se skrýval úskočný parchant. Tatsuya byl v Řádu tak oblíbený právě proto, že dokázal hrát jeho hry skoro stejně dobře, jako ona. Možná ještě lépe.