Parilis - Černá kněžka

Vlkodlak 2/2

Kdysi dávno, těsně před vznikem Ostrova, tu našli své útočiště děti čarodějů, kteří byli prokleti vlkodlačí silou, jíž dokázali ovládat. Byli to první vlkodlačí zvěromágové.

Když se pak Ostrov stal tím, čím je dnes, žili zdejší vlkodlaci na celém jeho území bok po boku lidí. Díky tomu, že všichni ovládali své krvelačné instinkty, nikdo z obyvatel se nemusel obávat jejich úplňkového řádění.

Ve skutečnosti to byli oni, kdo pomáhal vytvořit Řád a systém Stínů. Kdysi to byli vlkodlačí zvěromágové, kdo chránil zdejší kněžky, nadané magií.

Ale postupně, jak síla Řádu rostla a jeho myšlenka se pomalu začala měnit, stali se vlkodlaci pro Starší nepohodlnými, a tak se jich rozhodli zbavit. Nestačilo jim ale pouze je uzavřít na vyhraněném prostoru. Řád se rozhodl vlkodlaky zcela zničit, a proto na celý rod seslal kletbu.

Nikdo však netušil, že ta kletba bude mít jisté vedlejší účinky.

,,Vedlejší účinky?” Teddy si nemohl odpustit zvědavou otázku. Roy přikývl a ztlumil hlas do tajemného šepotu.

,,Nesmrtelnost.” to jedno slovo stačilo k tomu, aby Lupin vykulil úžasem oči.

,,O jakou kletbu se jedná?”

Parilis málem nadskočila, když se za ní ozval Brumbálův hlas. Během Royova vyprávění se ponořila do svých myšlenek a na starého muže zcela zapomněla. Proto sebou v první chvíli trhla a jen ruka mladého vlkodlaka na jejím rameni jí zabránila namířit na starého čaroděje svou hůlkou.

Zamrkala, jak se snažila upnout myšlenky opět k přítomnosti a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, na co že se to čaroděj ptal.

Zrovna se chystala odpovědět, když se před nimi ozvalo temné vrčení. Les kolem nich rázem ožil a ve stínech se to začalo hemžit ostrými zuby a drápy.

Čarodějka pohlédla před sebe. Ani si neuvědomila, že už jsou u cíle své cesty. Před nimi byl úzký vchod do jeskyně, z obou stran střežen hrůzu nahánějícími tvory.

Teddy polkl. Jestli mu Gereth připadal jako obrovský, hrůzu nahánějící vlkodlak, tak oproti těmto dvěma vypadal jako malé, roztomilé štěně.Ohromeně zůstal zírat na dva temně šedé vlkodlaky, kteří se pomalu zvedli na zadní a nyní je upřeně pozorovali krví podlitýma očima.

,,Neříkali jste, že to není past?” zavrčel Brumbál při pohledu na všechny ty vlkodlaky, kteří je vmžiku obklopili.

,,Taky že není, pane profesore. Kdyby byla, už dávno by bylo po nás.” otočila se na něj přes rameno Parilis a chlácholivě stiskla Teddymu dlaň. Byla si plně vědoma toho, že instinkty mladého Lupina hlasitě bijí na poplach a nařizují mu bránit se. O to víc obdivovala, jak statečně se mladík drží.

Mlčky oběma pokynula aby ji následovali , než pomalu prošla kolem dvou hlídačů a vstoupila do šera chodby. Jednalo se o vstup do podzemního labyrintu, který vedl pod všemi horami v srdci Ostrova. Parilis měla v plánu využít vlkodlaky, aby je chodbami provedli až k hoře pod Branou, což by jim ušetřilo čas, který už stihli promrhat.

Všichni tři se kolem sebe uchváceně rozhlédli, když vyšli z chodby a ocitli se na úzké, kamené lávce. Pod nimi bylo hluboké, podzemní jezero, jehož dno bylo poseto světélkujícími rostlinami. Po celém obvodu 'síně', vedla úzká římsa, na kterou postupně ústilo několik chodeb, podobných té, kterou sem přišli.