Parilis - Černá kněžka

Tajemství nesmrtelných 2/2

L.J. se ohlédla na Cathrin, jako kdyby ji žádala o souhlas. Starší dívka povzbudivě kývla, přes to že si nebyla o nic jistější, než její droboučká přítelkyně.  

Společně tedy usedly naproti stařence a zvědavě se na ni zadívaly. Počkaly, než žena upila ze svého šálku, než se obě chopily těch svých, aby konečně mohly uhasit žízeň.

,,Proš jste nás sem savolala?” Cath se na Matku zadívala přes ohraj svého kameninového šálku. Ta se na ni pátravě zadívala, načež stočila pohled na draka za sebou a něžně mu přejela rukou po tmavých šupinách. Tvor k ní sklonil hlavu a láskyplně se k ní přitulil, načež si opět položil hlavu na přední pařáty a zavřel své průzračně modré oči.

,,Protože Ostrov umírá. A pokud nikdo nic neudělá, brzy nezbude nic, co by šlo zachránit.” povzdechla si a chvíli sledovala čeřící se hladinu ve vlastním hrnku.

,,Jak to myslíte?” Parilis její slova až nepříjemně připomněla to, co jí tehdy říkal Starší. Vůbec se jí to nelíbilo.

,,Tenhle Ostrov, býval dříve tak jiný. Svobodný a nezkažený.” žena se jí zadívala do očí. ,,Byl domovem těm nejrůznějším bytostem. Bezpečným přístavem, kde nemuseli skrývat svou skutečnou podstatu. Aspoň tak to stojí v těchto runách.” ukázala na stěny jeskyně, kde světélkující mech prorůstal prastarým zněním run a spletitého písma Hadího jazyka.

,,A vy víte, proš tomu uš tak není?” Cathrin se dychtivě naklonila vpřed. Celá nesvá se zavrtěla, když se na ni stočil ten prastarý pohled smaragdových očí.

,,Moc je opojná, Cathrin. A stejně, jako se jí nechal strhnout tvůj otec, stejně se nechali na zcestí strhnout i představení Řádu.”

Cath se po těch slovech schoulila, jako kdyby očekávala, že ji Matka každou chvíli kvůli jejímu otci prokleje. Ta se na ni však usmála, nátáhla se skrze prostor a jemně jí přejela vrásčitou rukou po paži.

,,Ničeho se neboj, mé dítě. Vím, že nic z toho není tvá chyba.”

,,Vy víte, jak tohle všechno zastavit?” vyhrkla Parilis, která začínala tušit, kam tenhle rozhovor směřuje. Vysloužila si tak pobavený pohled smaragdových očí a jedno dračí mrknutí.

,,Víš... kdysi dávno tu byli čtyři kouzelníci, kteří měli neskutečnou moc. Tak velkou, že málem roztrhala jejich těla na kusy. Jejich rodiče se pokoušeli je naučit ovládat magii, která dětem kolovala žilami, ovšem bez úspěchu.

Ta moc byla na dětská těla příliš silná a nic nezabíralo. Jedinou možností bylo udržovat jejich magii neustále vyčerpanou. Pokud se nestačila plně obnovit, neohrožovala je.

Ovšem ani toto řešení nemohlo vydržet příliš dlouho, a tak se snažili přijít na nějaké jiné, schůdnější řešení.

Mezitím jediné, co jejich matky a otcové mohli udělat, bylo držet je dál od světa mudlů, aby nikoho neohrozily. A tak vybudovali hrad, opředený těmi nejsilnějšími ochranými kouzly, oblopený jezery a hlubokými lesy...”

,,Bradavice....” Parilis ženě šokovaně skočila do řeči. Ovšem nechápala, co to všechno má společného s celou nynější situací. S Řádem.

Bezděčně si přejela prsty po zápěstí, když se magie v jejích žilách rozezpívala a ona si s nepříjemným pocitem uvědomila, že ženino vyprávění se jí více než blízce dotýká.

Matka souhlasně pokývala hlavou, jako kdyby jí vůbec nevadilo, že jí ta droboučká čarodějka skočila do řeči.

,,Trvalo to několik let. Během té doby se hrad stal školou pro děti kouzelníků z rúzných koutů země, než konečně přišli na to, jak spoutat magii svých dětí. A tak vyrobili klenoty. Pro každé dítko jeden.