Parilis - Černá kněžka

Thami 1/2

Ruka překvapeně hleděla na černovlasého chlapce, který se ochomýtal v kuchyni. Právě se mu docela obstojně podařilo zlít podlahu horkou vodou.

,,Běž si prosím tě sednout, já to udělám.” vyhnala ho od linky a donutila posadit se na jednu z židlí.

Zacinkáním rolniček kaluž vysušila a do hrnce na plotně nalila novou vodu. Přiložila pár polínek a chvilku počkala, dokud se voda nezačala opět vařit. Poté uhasila plamínek a vodu nalila do třech připravených hrníčků.

Bylinná směs okamžitě provoněla celou kuchyni. Vzala jeden hrneček a odnesla jej nahoru Parilis.

Dívenkou stále ještě lomcovala vysoká horečka. Už několik dlouhých dní a stále se jim nedařilo ji srazit.

Položila hrnek na noční stolek vedle postele a upravila dívence odkopanou peřinu, než se vrátila do kuchyně.

,,Takže se postavila Řádu, co? Nevím, jestli je tak odvážná, nebo drzá.” Ruka postavila před mladíka jeho čaj a sama si vzala svůj.

,,Myslím, že obojí.” usmál se Rei a usrkl horkého nápoje. Příjemně ho zahřál. Rozhlédl se kolem. Domácí práce nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Možná měl štěstí, že za dobu jeho kralování zde, dům ještě nelehl popelem.

,,Bez toho by to ani nebyla Parilis, že?” usmála se na mladíka kněžka. S pobavením sledovala jeho překvapení. Do této doby si nikdy nevšimla, jak moc zřejmá byla její zášť vůči té maličké čarodějce.

,,Odkdy jste vy dvě takové kamarádky?” překvapeně pozvedl obočí. Ruka se usmála a prsty nahmatala bleděmodrou obálku, kterou stále nosila v kapse.

,,Jedna přítelkyně mi otevřela oči.”

,,Aria.” šeptl. Mladá kněžka mlčky přikývla. Nebylo potřeba říkat cokoliv víc. A i kdyby... stále nad nimi visel smutný stín Ariina náhlého skonu. Ani jednomu z nich nebylo zrovna dva krát do smíchu.

***

Rocco stál v malé jeskyni. Na první pohled skromě zabydlené. Někým s dosti výstředním vkusem a malým číslem bot. Prohlížel si malůvky na stěnách a maličkou postýlku s papučkami, položenými před.

Byl na cestě už několik týdnů a doufal, že konečně našel cíl své cesty. Už několikrát byl hodně blízko, ale dotyčná osoba se stihla pokaždé vypařit dřív, než dorazil. Pokaždé po sobě dokonale zametla stopy, a pak bylo stále těžší a těžší opět ji najít.

Tentokrát to však vypadalo, že štěstí stálo na jeho straně.

Její přítomnost vycítil teprve ve chvíli, kdy zaútočila. Rychle vykryl útok kouzlem a o pár kroků ustoupil.

Překvapeně zamrkal. Sám nevěděl, co měl čekat, ale rozhodně to nebyla ta prťavoučká postavička, stojící před ním. Na sobě měla černé boty, modré džíny, červenou košili a přes to černou vestu s kapucí, vzadu sahající až k zemi a rozdvojenou do dvou šosů. V dlouhých, hubených prstech svírala ostrou dýku, kterou na něj mířila.

,,Vy jste Thami?” donutil se uklidnit a uvolnit svůj obranný postoj. Schoval svou hůlku a zvedl ruce před sebe na znamení míru. Nechtěl, aby mu zase zmizela, nebo se jej pokusila zabít.

,,Záleží na tom, proč jsi sem přišel.” odpověděl mu k jeho nesmírnému překvapení vysoký, ženský hlas. Na takového prcka zněla až moc staře ale zároveň i mladě. Sám nevěděl, jak to popsat. Jako kdyby se jí v hlase promítaly všechny ty dlouhé, prožité roky a léta útrap.