Parilis - Černá kněžka

Epilog

Ahojky, tak jsem tu dneska s úplně posledním dílkem, kterým se rozloučíme s Černou kněžkou.
Zároveň děkuji všem, kteří tuto knihu četli, komentovali a hlasovali pro ni. Moc děkuji za Vaši podporu 😘
Pokusím se už na čtvrtek připravit první díl ke Smutným Bradavicím, ale teď už vás nebudu zdržovat a pusťte se do čtení 😁

Ziwa Arlett

PS: Prosím, za ten konec se nezlobte 😇

Ležela na chladné podlaze své cely a bezduše zírala na kamenný strop. Bezmyšlenkovitě počítala jemné prasklinky, které se táhly po každém, hrubě opracovaném kameni, jako stříbrné pavučiny a z posledních sil se snažila udržet si poslední nitky zdravého rozumu, který ji pomalu opouštěl.

Pomalu stočila bolestí zakalený pohled na stěnu vedle sebe, do které každý den pomocí malého, ostrého úlomku kamene, pečlivě vytesávala malé zářezy. Jeden za každý den, který tu strávila.

Jen zavřela oči a na pár vteřin se ponořila do vzpomínek. Už pomalu přestávala věřit, že pro ni přijdou. Že ji tu její přátelé najdou.

Dny se jí slily do podivného kolotoče, plného bolesti a strachu. Jediné, co jí dodávalo sílu dál pokračovat, bylo vědomí, že tady v tom krutém jeskynním labyrintu není sama.

Dveře se otevřely a v nich se objevily dvě vysoké postavy. Snažila se zaostřit na jejich obličeje, ale bylo to nemožné. Svět se po okrajích tak podivně vlnil a rozmazával se jí před očima, že nedokázala rozeznat kdo před ní stojí.

Nechala se zvednout ze zaprášené podlahy a snažila se nevnímat ukrutnou bolest, která jí projela tělem, když se postavila na rozdrcený kotník. Plíce při každém nádechu bolestivě protestovaly a každou chvíli hrozilo jejich poranění o žebra, která na tom byla skoro stejně, jako její levý kotník. Cítila drobné úlomky kostí, jak se jí hýbou pod kůží a rozdírají ji.

Neměla už sílu bojovat. Neměla už sílu dál vzdorovat. Přes to, když ji táhli tou temnou chodbou, osvětlenou jen několika světly z plápolajících loučí, zvedla hlavu a nakoukla do toho maličkého, proskleného okénka v dřevěném rámu.

,,Hni se!" okřikl ji pobouřeně jeden z mužů. Surově ji dloubl do zad a dívce se zatmělo před očima, když došlápla na zraněnou nohu. Přes to statečně pokračovala dál, vědoma si krkvavých kalužek, které za ní zůstávaly ležet v prachu na zemi.

Strčili ji do temné místnosti a ona cítila záchvěv strachu, při pohledu na kamenné křeslo a stůl, přeplněný různými lektvary. Z pachu některých se jí začal svírat hladový žaludek. Kdyby měla co, jistě by začala zvracet. Už ale ani nepamatovala, jak takové jídlo vypadá. Jak chutná.

Pomalu přešla k tomu místu a poslušně se posadila na kamenný trůn. Nechala je, aby jí pomocí kožených řemínků připoutali ruce k opěrkám a nohy k podlaze, načež zatnula jen kůží potažené prsty do tvrdého kamene. Sýpavě se nadechla skrze do krve popraskané rty a ucítila, jak jí v plicích ošklivě zabublalo. Potlačila nával kašle a zděšeně sledovala pohár s lektvarem, který jí čísi ruce přidržely u rtů.

Poslušně se napila a vzápětí ji zaplavila vlna hrůzy a bolesti. Tělo se jí navzdory všem poutům zkroutilo do nepřirozeného úhlu a kosti začaly praskat. Trvalo to několik dlouhých minut, než účinky lektvaru konečně odezněly, a když se tak stalo... Čísi ruce jí u úst přidržely další plnou číši.

Pokusila se vzdorovat, ale jediné, čeho docílila, byl bolestivý políček, po kterém se jí tvář zalila krví. Proto poslušně otevřela ústa a vypila celý obsah dalšího poháru. Účinky lektvaru ji opět nemilosrdně polapily v krutém víru.

Celé to trvalo několik dlouhých hodin, během kterých byla nucena vypít všechny lektvary, které byly v místnosti připraveny. Když ji pak konečně odpoutali od kamenného křesla, byla natolik unavená, že nedokázala ani udržet otevřená víčka. Do její cely ji museli odnést.

Surově ji popadli za rozedřená zápěstí a přitlačili jí tak železné okovy bolestivě do ran. Po bledé kůži jí začaly stékat další rudé stružky. Nikoho to však nezajímalo. Vlekli ji chodbou zpět, jako kdyby nebyla nic víc, než nějaký odpudivý pytel s odpadky, a když konečně stanuli před okovanými dveřmi, jen ji vhodili dovnitř a dál se o ni nezajímali.

Při pádu do temné kobky cítila, že zbylá žebra náraz nevydržela a zlomila se. Pravé rameno zaujalo podivný úhel a ošklivé lupnutí napovědělo o jeho vykloubení.

Zem se pomalu začínala zalévat krví, prýštící z mnoha ran, které dívka během svého pobytu zde utržila. Byla zlomená, přes to jí v očích dál plály malé plamínky vzdoru a dál se snažila udržet při vědomí. Bojovat s temnotou, která ji pomaličku začínala pohlcovat.

Byla však až příliš vyčerpaná, než aby dokázala déle vzdorovat. Tělo bylo příliš těžké a ona ztratila až mnoho sil. Poslední nitky zdravého rozumu se zpřetrhaly během minulých hodin, kdy do ní lili jeden lektvar za druhým. Nebylo tu nic, po čem by dívenka toužila tak moc, jako po klidu, který jí mohla poskytnout jedině ta lákavá náruč temnoty, která ji k sobě vytrvale volala již několik měsíců. Několik let.

Podvědomě však věděla, že se nemůže vzdát. Jakási malá část jejího já kdesi hluboko uvnitř si stále uchovávala maličký střípek naděje, že se každou chvíli otevřou dveře a na jejich prahu stane černovlasý chlapec a dívka s hadíma očima.

Cítila, jak se magie v jejím nitru opět začíná divoce bouřit a volat po osvobození. Už si ani nepamatovala, kolik lidí při svém řádění zabila. Kolikrát prohrála ten věčný boj s přílivem nezvladatelné magie a nechala se strhnout tou drtivou bouří.

Věděla, že přesně na tohle Řád čeká. Že proto se ji snaží zlomit. A taky věděla. Že déle už to nevydrží. Proto sebrala poslední zbytky svých sil a doplazila se k nejbližší stěně. Přes to, že se jí samou bolestí zatmívalo před očima a poraněné plíce se pomaličku plnily rudou krví.

Do polámaných prstů vzala drobný úlomek kamene a pevně jej stiskla, až jí po kloubech prstů začaly stékat další karmínové stružky.

Velice pomalu a s velikými bolestmi, začala do tvrdé skalní stěny vytesávat kudrlinkový vzkaz. Doufala že osoba, která sem přijde po ní, jej pochopí a že slova, vytesaná do skály jí dodají naději a vůli, potřebnou k tomu, aby ve zdejším prostředí dokázala přežít dostatečne dlouho. Do té doby, než si pro ni Rei s Cathrin přijdou a odvedou ji odsud.

Netušila, kolik času uplynulo, než zmoženě klesla na zaprášenou zem a kalným pohledem zkontrolovala své dílo. Teprve poté se odplazila doprostřed cely a prsty nahmatala v podlaze pravidelné rýhy, které v žádném případě nemohly vzniknout přírodní cestou.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Sáhla hluboko do svého nitra, kde se zmítala ta drtivá bouře nespoutané magie a jediným prudkým trhnutím uvolnila zámky, které ji poutaly.

Pevně semkla víčka a namířila tu drtivou sílu do svého nitra.
Hlavu zvrátila dozadu a celu naplnil děsivý, bolestný jekot.
Cítila magii, která jí zmítala tělem a s blaženým vrněním ničila vše, co jí přišlo do cesty. Jako ohnivá řeka se prohnalo dívčinými žilami a každý kousek jejího těla sežehl na popel.

Nepřirozeně sebou zazmítala a na jediný prchavý okamžik ji napadlo, že ve svém pokusu selhala, když se veškerá bolest přesunula do jediného místa. V hlavě jí vybuchl ohňostroj a srdce sevřela železná dlaň. Když se jí do ruky zaťaly dračí spáry, konečně upadla do milosrdné náruče temnoty.