Parilis - Černá kněžka

Žije!! 3/3

,,Kybys mě hledala, budu u Sala." zamířila k tajným dveřím pod schodištěm. Zlehka se dotkla obrazu, který tam visel a pomocí pár hadích slůvek otevřela tajný průchod. Vkročila do tmy a sotva se za ní otvor opět uzavřel, po stěnách se rozeběhly ohnivé jazýčky a strop se rozzářil. Jako kdyby kráčela pod hvězdnou oblohou.

Sestoupila až na konec podzemního bludiště a vstoupila do jediných dveří, které se tam nacházely.

S úsměvem vešla do potemělé místnosti jejíž dominantou byl velký krb. Po pravé straně bylo několik polic s nejrůznějšími druhy kouzelnických zbraní a levou lemovalo několik sloupů, za nimiž se ukrývala chodba.

Parilis tiše vstoupila do jejich stínu. Minula obraz hrozivého baziliška, který na ni vycenil zuby a ve žlutých očích se mu bojovně zablesklo. Něco zamručel, když mu dívenka přejela drobnou ručkou po hrubých šupinách, ale to už Parilis mířila na konec chodby. K poslednímu obrazu.

Smutně se zadívala na prázdný rám, než přešla k jednomu z pohodlných křesílek a schoulila se do něj. Ozdobnou jehlici ponechala ležet na stole.

,,Cos mi to chtěla říct, Ario?" broukla tiše, aniž by odvrátila pohled od ozdoby do vlasů. Tahle byla Ariinou nejoblíbenější. Možná pro to, že...

Parilis vystřelila z křesla jako uštknutá.

,,No jasssně! Já jsssem idiot!" sykla rozrušeně, zatím co vzala podlouhlý předmět do ruky. Tu jehlici měla Aria ráda z jednoho jediného důvodu. Nebyla to obyčejná ozdoba.

Čarodějka přejela prsty po jejím vroubkovaném povrchu, jako kdyby se snažila rozluštit změť run a kudrlinkového písma, kterými byla pokryta. Snažila se si vzpomenout, jak přesně její sestřenice jehlici používala, ale až pozdě si uvědomila, že to nikdy neviděla. Nikdy nebyla u toho.

Hrubě zaklela.

,,Jsi v koncích, hádě!" ozval se ze tmy mezi sloupy ledový hlas. Parilis sebou prudce trhla a upřela barevný pohled na obraz, který byl ještě před pár minutami prázdný. Nyní na ni z plátna shlížela aristokratická tvář černovlasého čaroděje se smaragdově zelenýma očima.

,,Sale!" málem vyplivla vlastní srdce. Nenáviděla, když ji tak náhle překvapil. Z nějakého důvodu se zdálo, že právě toto je hlavní náplní jeho 'života'.

,,Neříkej mi Sale, hádě." prsknul a chystal se opět zmizet, ale dívenka ho zarazila.

,,Počkej, dědečku, ty víš, jak Aria tu jehlici ovládala, že?" prosebně se na něj zadívala, když muž na obraze přimhouřil hněvivě oči. Přes to jej oslovení, které čarodějka použila, do jisté míry obměkčilo.

Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale líbilo se mu, když mu ta dívka říkala dědečku. O svou dceru přišel velmi brzy a jeho vlastní bratr ukončil jeho život dřív, než se stihl dozvědět o dítěti, které jeho dcera nosila pod srdcem.

Se zamračením se otočil a přes rameno zasyčel pár slov, než zmizel. Parilis už si chtěla poraženě povzdechnout, když se za ní cosi pohnulo a temnotu prozářilo namodralé světlo.

Maličká čarodějka se prudce otočila od obrazu Salazara Zmijozela a zůstala šokovaně zírat na přízračnou postavu, která se za ní vznášela.

,,Ario..." hlesla téměř neslyšně. Cítila slzy, jež se jí draly do očí při pohledu na milovanou tvář. Přízrak její sestřenice se mlčky vznášel několik palců nad zemí a usmíval se na ni.

,,Víš, co se stane, až Ošklivé Káčátko jednou vyroste?" ta slova se rozléhala místností a Parilis najednou byla opět ta malá holčička, kterou poprvé nazvali Ošklivým Káčátkem.

Opět si vzpomněla na vlnu zklamání, která ji tehdy zaplavila. Cítila se ublíženě, poníženě a odstrčeně. A první, za kým běžela, nebyli rodiče, Jenny a dokonce ani Thami nebo Ariina sestra, ale Aria. Tehdy šestiletá dívenka ji trpělivě vyslechla a pak jí s úsměvem položila jedinou otázku.

Víš, co se stane, až Ošklivé Káčátko jednou vyroste?

Parilis si utřela slzy a donutila se usmát. Tu odpověď znala. Její sestřenice ta slova používala tak často, že se z nich stala Parilisina osobní mantra. Díky těm slovům přeměnila urážku v něco, velice cenného a milovaného.

,,Z Ošklivého Káčátka se stane Labuť." odpověděla přízraku a pak se jí málem zastavilo srdce, když se na ni její sestřenice usmála 'tím' úsměvem. Úsměvem, který tolik milovala, a který už nikdy nezpatří.

,,Chtěla bych tu Labuť někdy spatřit." přízrak se zamihotal a rozplynul. Ozdobná jehlice se vzápětí pozvedla do vzduchu a rytiny na jejím povrchu se rozzářily.

Parilis vytřeštěně sledovala slova, která železná ozdoba jistými tahy načrtla do vzduchu. Slova, která mohla vše změniť a zároveň nic neznamenala.

Aniž by čekala, až se vzkaz zcela zhmotní, otočila se a vyběhla pryč z místnosti. Schody nahoru brala po dvou a nevšímala si Thami, kterou málem vyděsila k smrti. Ne, teď bylo ze všeho nejdůležitější poslat dopis. Dopis, který jednomu osamělému chlapci možná změní celý život.

***

Tmavovlasý mladík sebou polekaně trhl, když se rozletěly dveře učebny a dovnitř vběhla Rose. Nevšímala si, že právě probíhá hodina lektvarů a ona si tak zrovna vysloužila školní trest s neoblíbeným profesorem.

Aniž by brala v potaz zlověstné vrčení Severuse Snapea, očima přelétla celou třídu. V rukou svírala otevřenou obálku a na tváři výraz šoku, zděšení a bláhové naděje, která až příliš těsně hraničila se šílenstvím.

,,Jamesi! On žije!!"