Parilis - Černá kněžka

Druhý Stín 1/2

Ahojky, tak nakonec se mi přeci jen podařilo sehnat slabou WiFi, takže  z prosluněné Itálie  posílám další dílek Černé kněžky 🙂

Ziwa Arlett

Vysoký mladík překvapeně zamrkal a zůstal zírat na našedlou obálku, ležící na jeho posteli. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, ale nikdo z jeho spolubydlících nevypadal, že by si něčeho všiml. 

Opatrně ji zvedl, jako kdyby jej předmět mohl pokousat a nerozhodně jej v ruce několikrát obrátil. Obálka nebyla nijak nadepsaná, ani zapečetěná. 

,,Hej! Nevíte, kdo mi to sem dal?” zamával dopisem ve vzduchu, ale nikdo z jeho spolužáků nevypadal, že by o malém předmětu měl nějaké přesnější informace. 
Počkal tedy, až všichni z pokoje odejdou a pak dopis opatrně otevřel. Okamžitě se mu do klína vysypal úzký modrý proužek.

Náramek. 

Nejistě si předmět prohlížel. Matně si uvědomoval, že podobný zahlédl u dvojčat, ale netušil, k čemu by mu to mohlo být dobré. Instinktivně však tušil, že nikdo z trojice by se o tomto předmětu neměl dozvědět.

Schoval tedy pletený náramek do kapsy. Vytáhl z obálky několik hustě popsaných pergamenů a pohledem střelil k hodinám, stojícím na jeho nočním stolku. Vypadalo to, že dneska už vyučování nestihne.

S povzdechem si tedy sedl na postel, zatáhl závěsy a začetl se do rozhádaného škrabopisu. S každou přečtenou větou se stále více a více mračil.

Dobrá, hodně věcí už tak nějak tušil. Něco potají vyslechl, něco si domyslel sám. Ve skutečnosti dopis neprozrazoval nic o Řádu a proč útočí, ale i tak mu toho Parilis prozradila mnoho. 

Zamyšleně svraštil obočí a hypntizoval pergamen pohledem. Netušil, proč se mu rozhodla věřit. Stejně jako netušil, proč se on rozhodl jí napsat. Do této chvíle navíc ani nevěřil, že by mu odepsala. Že by mu toho tolik svěřila. 

S povzdechem si promnul kořen nosu a na pár vteřin zavřel unavené oči. Bylo toho prostě moc. Nikdy netušil, že by se dobrovolně rozhodl zaplést do něčeho takového, ale stalo se. 

Očima sklouzl na poslední řádky.

Ještě máš čas. Pokud se do toho nechceš zaplétat, můžeš dělat, jako že tenhle dopis nikdy neexistoval. Stačí ho jen hodit do krbu ve společenské místnosti. 

Zamračil se. Dávala mu čas na rozmyšlenou. Měl dvacet čtyři hodin, během kterých se mohl rozhodnout, jestli její žádost přijme, nebo ji bude ignorovat. Jestli na tom pomyslném společenském žebříčku klesne ještě víc, než doposud, nebo ne.

,,No, stejně už to horší být nemůže.” promluvil sám k sobě, než schoval dopis na dno kufru. Už byl více méně smířený s tím, že s ním od určité události nikdo ze spolužáků nechce mít nic společného.