Parilis - Černá kněžka

Reiovo tajemství 2/2

Ahojky, tak jsem tu s dalším dílkem Parilis. Pomalu se blížíme ke konci a to znamená, že příští týden ve čtvrtek už začne vycházet třetí kniha s názvem Smutné Bradavice.
Moc děkuji všem, kteří tyto příběhy čtou, i za všechny hlasy a komentáře, které jste povídce věnovali. Pokaždé mě to moc potěší a dá důvod psát dál.

Ziwa Arlett

Nakonec zůstali v komnatě cvičit dlouho do noci, až je odtamtud musela přijít vyhnat Thami s tím, že je pozdě a měli by si jít už konečně lehnout. Při tom si je zamračeně měřila oříškovým pohledem. Všichni tři překvapeně zamrkali. Vyměnili si jeden zmatený pohled, načež své oči stočili zpět na skřítku.

,,Tak to vypadá, že pokračovat budeme příště." zazubila se Parilis a konečně schovala svou hůlku. Ještě jednou omluvně mrkla na Thami, načež si k sobě přitáhla Alse a mazlivě mu omotala ruce kolem ramen.

,,Jen jděte napřed. Já si ještě o něčem promluvím s bráškou." věnovala jim nevinný úsměv, na který Thami reagovala pouze odevzdaným zavrtěním hlavou. Jen tedy popohnala Cathrin, ještě jednou jim připomněla jejich povinosti na příští den a konečně odešla.

,,Pari-nee, co jsi mi to chtěla říct?" zeptal se Als, jamile se za odcházející dvojicí zavřely dveře a stočil na sestru svůj smaragdově zelený pohled se světlejší kresbou kolem zorničky. Jejich rodový znak. Oči Zmijozelů, které Parilis jako jediná z rodiny neměla.

L.J. na chvíli zaváhala. Měla tomu malému chlapci přiznat skutečný důvod, proč jej zastavila? Když ani neměla odvahu svěřit se s tím ostatním? Nakonec mu jen pocuchala vlasy a zářivě se na brášku usmála.

,,Mám tě ráda, víš to?" znovu jej uzamkla v obětí, při čemž mu do jedné z tajných kapes nenápadně zastrčila obálku a doufala, že ji nenajde příliš brzy.

,,Pari-nee, vážně se poslední dobou chováš divně, víš to?" zamračil se hoch a odtáhl se. Přesto že si vždy sestřinu náruč užíval. Dnes mu jeho sestra dělala starosti.

,,Ale no tak, už jsi stejný, jako Thami. Chtěla jsem s tebou jen být chvilku sama. Sám moc dobře víš, že kvůli Kiyo tě moc často nevídám." zasmála se dívka a opět si bratra přitáhla do náruče.

Zabořila mu tvář do vlasů a chvíli si užívala jeho blízkost, než usoudila, že by přeci jen už měli raději jít. Vzala tedy brášku za ruku a jistým krokem jej vyvedla z podzemního labyrintu. Venku ji pak překvapila hluboká tma, panující za okny.

Rychlým pohledem na hodiny se ujistila, že už by vážně měla jít spát, i když pochybovala, že dokáže usnout na víc jak pár hodin. Přes to doufala, že by si mohla užít klidnou, bezesnou noc bez nočních můr a děsivých vzpomínek na minulost. Jednou za čas by si to přeci zasloužila!

Vyprovodila tedy Alse k zadním dveřím, kde nehrozilo, že by je zahlédl někdo nepovolaný. Ještě jednou líbla bratra na čelo, než se chlapec skryl ve stínech a zmizel jí z dohledu.

Cestou do pokoje pak ještě v rychlosti zkontrolovala Cathrin. Proutěné houpací křeslo stojící pod oknem ji k sobě lákalo a rozečtená knížka, ležící na složené dece, se tvářila dosti výmluvně. Parilis váhala. Napůl toužila schoulit se u Cahrin v pokoji pod prošívanou dekou s knížkou v ruce a nechat se ukolébat do spánku dívčinou přítomnosí.

Nakonec však odolala. Nechtěla riskovat, že by spící dívku probudilo světlo rozsvícené lampičky, proto jen potichu zavřela dveře a odebrala se k sobě do pokoje, kde se schoulila ve své posteli, snažíc se usnout.

Její snaha však vyšla na prázdno. Cítila, jak se jí samou nervozitou svírají vnitřnosti a její mysl se jí opět pro jednou rozhodla připomenout jí její ne zrovna šťastnou minulost. Výsledkem bylo, že se neustále převracela a nedokázala zavřít oči na déle než několik vteřin.

Hodiny na jejím nočním stolku ohlašovaly dvě hodiny po půlnoci, když to konečně vzdala a potichu vstala. Přehodila přes sebe teplý župan a po špičkách sešla do přízemí, kde se nechala pohltit bíle natřenou stěnou. Opatrně sešla schody, vedoucí ke dveřím se znakem Zmijozelu, které opatrně otevřela.

Jaké bylo její překvapení, když v jednom ze stříbrných křesílek našla sedět svůj Stín.

,,Jak to, že nespíš?" naklonila hlavu zvědavě na stranu, a když k ní pak chlapec zvedl svůj šedý pohled, bez okolků se mu svezla na klín.

,,Ty máš tak co říkat, Káčátko." zamručel Princ a víc si ji schoulil v náruči. Dívenka se na něj zamračila.

,,U mě je ale normální, že nespím. Na rozdíl od tebe." mračila se. ,,To tě opravdu tak rozhodilo zjištění, že při obřadu budeš muset uvést celé své jméno?" zvědavě si mladíka prohlížela. Ten se zadíval na prázdný obraz Salazara Zmijozela a nepřestával se mračit.

,,Je to hrozný jméno." zabručel nakonec trucovitě. Nechtěl se o tom moc bavit, ale Parilis mu nedala na vybranou.

,,Je to jméno, které ti dal tvůj otec!" vykřikla napůl zděšeně. Snažila se přítele pochopit, ale nešlo to. Ona sama měla důvody, proč neměla ráda oslovení Liliyano, ale bylo to jméno, keré jí dali její rodiče. Památka na babičku, která toho musela hodně snést, aby uchránila svou rodinu před Řádem.

Parilis to oslovení neměla ráda proto, protože měla pocit, že si jej nezaslouží. Že není tak silná, jako ta žena, která to jméno nosila před ní, ale to nebyl jediný důvod, proč se maličká čarodějka kvůli tomuto oslovení durdila. To jméno znamenalo čistotu, nevinnost. Ona však měla na rukou až příliš mnoho krve. Nikdy by se jej ale nevzdala.

,,To nemění nic na tom, že je hrozný." trval si Rei na svém.

,,REI!" křikla rozzlobeně. Odtáhla se a zapřela o ruce. Při tom mu zaryla prsty do ramen, až mladík bolestivě zamžikal. Parilis Princi chvíli upřeně hleděla do očí. Byla si jistá, že někde v koutku duše ví pravý důvod, proč chlapec odmítá rodové jméno.... Zamrkala.

,,Má to něco společného s tím, že jsem tě našla tady?" zeptala se mírně. Začínala tušit, že za jeho chováním je něco víc, než jen mladíkova nechuť k vlastnímu jménu. Kdyby to bylo jinak, neseděl by sám po tmě v místnosti, zhotovené na počest Zmijozelu, ale byl by v některé z ostatních místností. S největší pravděpodobností v komnatě Nebelvíru.

,,Proč si vybral pokračovat v té tradici, když to kvůli nim jeho otec zemřel?" vyslovil nakonec to, co jej nejvíce tížilo. A Parilis najednou opravdu netušila, co odpovědět. Místo slov se k němu pouze opět přitulila a chvíli se oba nechali unášet tím pocitem bezpečí, který jeden druhému navzájem poskytovali pouhou svou přítomností.

Přemýšlela. Reiova část rodiny, pocházející z vnějšího světa byla bezmezně oddána Zmijozelu a Luciusově myšlence čisté krve. Ve jménu této víry napáchala mnoho zla, ale přeci jen se mezi nimi našlo i pár dobrých kouzelníků, kterým nezáleželo, zda jejich přátelé pochází z čistokrevných rodin či z rodu mudlů....

,,Víš, možná že se tak rozhodl ne kvůli rodině a její tradici, ale kvůli svému otci. Tvému dědečkovi. Možná, že ti to jméno vybral právě proto, že on sám se nikdy žádnou hvědou nestal. Možná tě tak pojmenoval proto, aby dal světu vědět, že ne všechny hvězdy jsou špatné." usmála se, když Princův stiskl zesílil a on si ji přitáhl blíž.

,,Možná máš pravdu." zamumlal jí do vlasů.

,,To víš, že mám. Copak se někdy mýlím?" pronesla rádoby naštvaně. Koutky úst jí však při tom pobaveně cukaly. Opět se přitulila a po chvíli oba konečně usnuli posilujícím spánkem.